FOTOGALERIE - Tak trochu klame vlasy obarvenými na blond ještě z play off. Stejně ale Petr Jelínek tátu nezapře. S tak tmavým a širokým obočím brázdil kluziště jedině jeho otec Tomáš, vyhlášený bojovník, který zkusil i NHL.
Čtyřiadvacetiletý útočník Slavie ale taky ví, co to je nevzdávat bez boje zdánlivě ztracené situace.
Když Vladimír Růžička sestavil útočnou formaci mladíků Jelínek, Růžička, Doležal, fandové hokeje žasli. Vždyť ve stejném složení hráli rodiče slávistických nadějí v reprezentaci! Jak často se tohle může přihodit? Jednou za sto let? „Nám to ale nějak moc zvláštní nepřišlo,“ říká Petr Jelínek.
| Očima táty |
„Petr je komplexní hráč, má výšku, sílu a chytrost, potřebuje zlepšit střelbu. Hlavně její rychlost, času je míň a míň a hráč potřebuje bleskově reagovat. S bojovností a zarputilostí nemá problém, já jsem byl menší, on má fyzické předpoklady daleko lepší. Mimo hokej je to až moc pohodovej kluk. Je klidnej, vyrovnanej, zkrátka flegmatik, kterého hned tak něco nerozhází. Když má něco říct, tak ho do toho člověk musí nastrkat. (směje se) Díky bohu, že tohle neplatí na ledě.“ Tomáš Jelínek, 3x bronzový na MS, 3. na OH 1992 |
„Všichni jsme vyrůstali na Slavii, takže malá pravděpodobnost, že si spolu zahrajeme, existovala. A už vůbec jsme to nijak dál neřešili. To byli naši tátové, my si každý teprve hrajeme o své jméno.“
Jako podědil podobu, získal po tátovi i něco hokejového. Má po něm agresivitu, mimo led je zase pohodář, nic ho nerozhodí. Přesně jako táta.
„Hokejově jsme si trochu podobní, ale určitě se s ním nebudu porovnávat,“ brání se Petr. Pak přece jen přidá: „Táta byl na ledě rváč. O to se taky snažím, taky mám rád tvrdou hru. Něco ve mně sice je, ale ještě to není úplně ono. A táta byl taky lepší bruslař, než jsem já.“
Od táty odkoukal, že si zastrkával dres za chrániče loktů, a už v mládežnických kategoriích to začal dělat po něm. Tomáš Jelínek taky chodil na led ze šatny jako poslední, ale na to si musí Petr zatím nechat zajít chuť.
„To ve Slavii samozřejmě nejde. Možná až budu starší a zkušenější,“ směje se. „Další tátovy rituály? Přiznám se, že na to, co dělal v šatně před zápasem, jsem se ho nikdy ani nezeptal, natož, abych ho napodoboval.“
Spolu s o dva roky starším bratrem Tomášem vyrůstali v hokejovém prostředí. Když jim byli čtyři, postavil je táta na brusle, chodili za ním do šatny, nasávali atmosféru, cítili hokejovou partu.
Táta jejich hokejovou kariéru usměrňoval jediným příkazem. „Říkal nám - buď to dělejte naplno, nebo to nedělejte vůbec,“ vzpomíná Petr. Bratr Tomáš už s hokejem skončil, dělá finančního poradce. „Byl to poctivej dříč, ale moc štěstí neměl. Já jsem byl v mladších kategoriích línej, naštěstí mi včas došlo, že na sobě musím začít pracovat.“
Petr hrál v Americe juniorskou ligu a reprezentoval v týmu do 20 let. Na turnaji v Rusku ho soupeř narazil na mantinel a zlomil mu přitom páteř. Pátý a šestý obratel měl překroucený a rozdrcenou meziobratlovou ploténku.
Na dovršení tragédie mu tam doktoři diagnostikovali pouze natažený sval. V ohromných bolestech, téměř neschopný pohybu letěl domů. A když se v Praze po operaci probudil, řekli mu, že už nikdy nebude hrát hokej.
Naštěstí se po roce pauzy vrátil na led. „Děti nemám, a tak nevím, jak se rodiče cítili, ale určitě museli mít veliký strach. Ale ani za těchto okolností mi táta neřekl, abych hokeje nechal. To ostatně neudělal nikdy. Na druhou stranu mě ani nehnal zpátky na led, říkal, že zdraví mám jen jedno. Vždycky nechával všechna rozhodnutí na mně.“
Můj táta hokejista
1. Kdy jsem byl na tátu nejvíc pyšný?
„Jsem na něj pyšnej pořád, táta je můj celoživotní vzor.“
2. Jeho největší přednosti?
„Tvrdá hra a neuvěřitelná střelba zápěstím i příklepem.“
3. Co tátovi na ledě nešlo?
„To můžu těžko hodnotit, když jsem k němu vzhlížel jako k idolu. Možná byl někdy zbytečně moc vzteklej.“
4. Co táta nesnášel?
„Určitě to, když se někdo fláká a nedává tomu všechno. Ať už to byli mladší spoluhráči nebo já s bráchou.“
5. Kterého jeho spoluhráče jsem měl rád?
„Drahoše Kadlece. Byla s ním legrace, moc pohodovej člověk.“
6. Co se mi na tehdejším hokeji líbilo?
„To, že hrál můj táta a mohl jsem se na něj chodit dívat.“
7. Čím mě táta na ledě rozesmál?
„Vždycky když se pral nebo se rozčiloval. Taky mám dodneška před očima, jak měl ve Spartě puk na brankovišti, před ním prázdná brána a on místo aby dal gól, nahrával dozadu Patriku Martincovi. Ten to vůbec nečekal a podle toho to dopadlo.“
