Byl jedním z nich. Dalším hvězdným členem slavné litvínovské party, jedním ze slavných spolužáků ze stejné školy. Při páteční rozlučce Roberta Reichla a Jiřího Šlégra byla ale nálada Martina Ručinského úplně jiná než u dvou hokejových hrdinů. Zatímco jim oběma Litvínov dojatě a vděčně tleskal, na Ručinského krutě pískal. Fanoušci ho kvůli jeho angažmá ve Spartě považovali za zrádce.
Často o tom snu mluvili. Zapáleně, zasněně. „Až jednou skončíme v NHL, vrátíme se všichni do Litvínova a vybojujeme pro něj titul,“ říkali jeden po druhém zástupci slavné generace z města Ivana Hlinky. V rozhovorech to často zmiňovali především Reichel, Šlégr, … a ano, i Ručinský.
První dva se o to v hokejově pokročilém věku skutečně pokusili. Šlégr se do svého zamilovaného klubu vrátil v roce 2006 po přechodu z Bostonu, Reichel přišel z klubu Toronto Maple Leafs už v sezoně 2004-05. Oba dva prokázali, jak moc pro ně Litvínov znamená – Reichel dřel v zápasech i na trénincích, přestože měl povinnosti i v manažerské funkci.
Šlégr se před rokem a půl pro změnu zase přímo při zápase sesul k ledu, úplně ho ochromily bolesti zad. Lidé se báli nejen o jeho hokejovou kariéru, ale i o jeho život. Přesto se chrabrý bojovník zase vrátil a za Litvínov si ještě zahrál.
Co Ručinský? Když se před dvěma roky vracel z NHL, hodně lidí jaksi automaticky předpokládalo, že rovněž zamíří do Litvínova. Jenže on si tehdy vybral místo toho Spartu. Zvykl si na život ve větších městech, v Praze měl bydlení, nechtělo se mu dojíždět. Proto to udělal.
Doufal, že ho litvínovští fanoušci pochopí. Jenže už při prvním utkání Sparty na ledě Stadionu Ivana Hlinky poznal, že to tak lehké nebude. Diváci na něj tenkrát celé utkání hulákali, na transparantech stálo: „Zrádče!“
Jsou to už dva roky, ale v lidech to zůstalo. Naplno to ukázala páteční exhibice, při které se s kariérou loučili Reichel se Šlégrem. Ručinský se na ni těšil. „Potkám zase spousta kluků, se kterými jsem se dlouho neviděl,“ svěřoval se.
Když ale na exhibici došlo, moc příjemně mu zkraje nebylo. Litvínovské publikum postupně všechny hvězdy přivítalo bouřlivým potleskem. Všechny. Jen Ručinského vypískalo. A hvízdalo na něj pak kdykoliv se při hře dotknul puku.
Po rozpačité představovačce ho poklepnutím hole utěšoval veterán Jiří Bubla, později se jej na střídačce snažili chlácholit i další spoluhráči. Hej mu nebylo. Dlouho, předlouho se mohl mračit. Ale nevzdal to, neutekl do kabiny. A udělal dobře.
Toužebného smíření se totiž nakonec dočkal i on. To když v 55. minutě vstřelil gól na 7:10. Nejdřív se pískalo, přesně jak se dalo podle dosavadního průběhu čekat. Ale do toho čím dál víc sílil i potlesk. K neuvěření – nazlobený hvizd časem úplně utichl. Vzduchem najednou hřmělo jen uznání a respekt.
Ne, tohle není film. Asi mu neodpustili úplně všichni. Přesto si snad právě v té chvíli hodně přítomných tiše jen tak pro sebe řeklo: „Vítej doma, Růčo. I ty patříš k nám.“
