Krčmář a Hornig: Kdo říká, že nemá olympiádu v hlavě, lže. Jak kombinují rodinu a biatlon?
Jeden má na kontě tři účasti pod pěti kruhy, druhý se chystá na svou první zkušenost. Michal Krčmář (34) a Vítězslav Hornig (26) si v biatlonovém reprezentačním týmu hodně sedli a už nějakou dobu sdílí na soustředěních i závodech jeden pokoj. Pro Sport Magazín se před startem sezony rozvyprávěli o náročnější letní přípravě i nutných změnách kvůli vrcholu nadcházející zimy.
Přitvrdili trenéři před olympijskou sezonou?
Krčmář: „Je to trošku paradox. Mně vždycky všichni říkali: Počkej, až budeš starej, budeš trénovat míň. Ale zatím je to přesně naopak. Čím jsem starší, tím trénuju víc. I letos to tak je. Filozofie tréninku se nějak vyvíjí, posouvá, a my na to poslední dva tři roky reagujeme. Myslím si, že to muselo přijít a nemělo smysl čekat až po olympiádě na další olympijský cyklus.“
Hornig: „Letos je toho opravdu víc. Když jsem se díval do tréninkového deníku na analýzy, jak jdou roky po sobě, opravdu to vypadá, že toho asi bude nejvíc za dobu, co to eviduju a kdy ta data shromažďujeme. Ale přesně, jak říká Bimbo, nebyl čas dál čekat. Byly by to pro nás promarněné roky. Takhle jsme loni viděli, že jsme byli schopní zajíždět výsledky. A když to fungovalo loni, tak proč by to nemělo fungovat letos?“
Měli jste olympiádu v hlavě od začátku přípravy, nebo se snažíte od toho odpoutat?
Krčmář: „To je sporná otázka. Na jednu stranu, kdo řekne, že to nemá v hlavě, lže. Každý sportovec ví, že je to olympijská sezona a že v únoru to přijde. Na druhou stranu musím říct, že asi i díky rodině to nevnímám nějak intenzivně. Spíš si užívám čas na tréninku, protože po x letech, kdy to bylo v týmu kostrbaté, mi přijde, že za poslední tak tři roky se tým spojil, začalo to fungovat. Baví mě odjíždět na soustředění, všechno to do sebe zapadá. Možná i díky tomu to člověk vnímá trošku uvolněněji. Ale samozřejmě pořád v sobě máte, že olympiáda přijde. A myslím, že tělo i hlava to potřebují vědět. Protože když se před tím budete schovávat, pak to najednou přijde, a vy se s tím nepopasujete. Vrcholné akce jsou v tomhle specifické a já v sobě mám nastavené, že přesně vím, kterých čtrnáct dní v roce bude těch nejvíc intenzivních, a budou nejvíc bolet.“
Hornig: „Tohle můžu podepsat. Ono se tomu ani vyhnout nedá. Chtě nechtě se s tím člověk někde během roku setká. Vždycky se někde řeší, že je to olympijská sezona. A je dobré to v hlavě mít a pracovat s tím. Na nic se nedá zareagovat okamžitě a je lepší s tím pracovat průběžně, chystat na to hlavu a svým způsobem i tělo.“
Jak vypadá biatlonistovo léto?
(oba se usmějí) Hornig: „Vypadá to tak, že se hodně, hodně trénuje. Myslím, že letos to bylo ještě trošku víc než poslední roky. Začínáme trénovat na přelomu dubna a května. Letos tam byl rozdíl v tom, že jsme jeli ještě přibližně na deset dní do Norska lyžovat. Ale potom už je to čistě suchá příprava – kolečkové lyže, posilovna, běh, kolo. Tak nějak se to celé míchá a blíží k zimě.“
Krčmář: „Nás se často lidi v září ptají, jestli začínáme trénovat. Tak já jen zopakuju, že opravdu trénujeme už od května a příprava je dlouhá - šesti sedmiměsíční. Je to specifické pro zimní sporty. Třeba fotbal má měsíc a půl přípravu a pak zbytek roku hrají, samozřejmě s nějakou pauzou. Ale u nás je to takhle. Vždycky říkám na konci přípravy, že už se těším, až začnou závody, a na konci sezony, jak začnu trénovat. To už je toho člověk přesycený, tak to tak hezky navazuje.“
Jak moc si stihnete přes léto užít rodinu?
Krčmář: „Jsou tam momenty, kdy je to lepší. Nejhorší z celé sezony je to úplně na konci přípravy, kdy jsme za šest týdnů doma jen čtyři dny. To je období, které je složitější na čas s rodinou. Musím říct, že letos před odjezdem na sever jsem absolvoval svůj nejtěžší odjezd a odloučení, kdy mladej doma hodinu a půl brečel. A nejde mu ve třech a půl letech ještě úplně vysvětlit, jak to všechno funguje. Takže jsem říkal: Hlavně se mě neptejte, jestli po téhle sezoně skončím. V tuhle chvíli bych totiž řekl, že jo, protože tohle bych nechtěl znovu absolvovat. Nicméně jinak přes léto byly bloky vždycky takové, že jsme odjeli na soustředění, týden jsem se dával do kupy, odpočíval jsem, pak jsem týden trénoval a pak se mi týden stýskalo.“
Hornig: „V tomhle s Bimbem souhlasím. Já to mám teď ještě trošku lehčí v tom, že Rozárce je osm měsíců, takže to ještě tak nechápe. Asi si moc neuvědomuje, kdy zmizím, a je ráda, když se vrátím. Čas mezi tím ještě moc nevnímá, ale za rok už to asi taky bude trošku složitější. Jinak během léta jsem byl rád, že jsme měli takové kratší třídenní bloky v Novém Městě, tak jsem si tam holky bral s sebou, strávili jsme tam čas spolu. Třítýdenní kempy jsou těžké v tom, že dva týdny zvládnu, ale ten třetí už je, jak se říká, hodně na morál. To už se hodně těším domů.“
Hecování v rychlosti střelby
Letní dovolená s rodinou u vás moc nehrozí, jak tak poslouchám.
Krčmář: „Letos nám to trenéři naplánovali tak, že jsme měli první fakt volný týden až na začátku října, po Letohradu (MČR na kolečkových lyžích). Do té doby jsme měli nějaké volnější bloky, ale pořád tam lehčí trénink musel být. Takže já jsem letos poprvé v kariéře absolvoval dovolenou v říjnu. Letěli jsme s rodinou do Turecka. V tuhle chvíli to musím hodnotit pozitivně, tak doufám, že to tak bude i po sezoně.“
Hornig: „My jsme měli letos dovolenou takovou, že jsme si na dva dny s kamarády, kteří mají o dva měsíce mladší dítě než my, pronajali bydlení v Mikulově. S takhle malými dětmi jsme nechtěli vymýšlet větší výlety. Radši jsme zvolili tuhle cestu. Jinak během léta moc času někam odjet nebylo.“
Po vzoru Nora Martina Uldala se hodně biatlonistů napříč světovými týmy věnuje rychlejší střelbě. Byl to i váš případ?
Krčmář: „Musím říct, že jak jsem hodnotil na konci minulé sezony naprosto upřímně a otevřeně, že nám ve střelbě ujel vlak za poslední dva tři roky, tak si troufnu říct, že letos k tomu celý tým přistoupil velice dobře. S klukama se vzájemně hecujeme a snažíme se rychlost posouvat skoro až k extrémům. Což myslím, že je potřeba, aby to pak z nějakého normálu člověk použil v závodě. S Víťou jsme se tomu přizpůsobovali i tak, že jsme změnili pažbu, abychom měli rychlejší manipulaci. Snažili jsme se zareagovat a sezona ukáže, jak se nám to povedlo.“
Hornig: „Změna pažby byl nevyhnutelný krok, pokud jsme chtěli střelbu zrychlit. Na samotné střelbě už pak v práci na spoušti můžeme ubírat nějakou jednu dvě desetinky, ale pokud to spočítáme na celé položce, je to maximálně sekunda. Ale s novou pažbou jsme schopní si střelbu v manipulaci na první ráně ukrátit třeba o tři a půl až čtyři vteřiny, a to je něco, co na spoušti nikdy nenajdeme. Takže to byl jeden z kroků, které bylo nutné udělat.“
V čem přesně pomáhá nová pažba?
Hornig: „Má jinak umístěné zásobníky. Doteď jsme je měli před nábojovou komorou, z pažby ven. A teď jsou vedle nábojové komory jak vpravo, tak vlevo a směřují dolů. Takže při výměně nemusíme dělat extrémní pohyb. Celý pohyb spočívá jen v tom, že v jednom směru zásobník vytáhneme, dáme ho zpět do uložení a hned vedle něj je další. Takže místo toho, abychom opisovali složitou dráhu, uděláme jen malý pohyb, který někdy skoro ani není vidět.“
Druhou složkou přípravy je kondice. Jak ji v létě raději nabíráte? Na kolečkových lyžích, běháním, nebo na kole?
Hornig: „Já mám hodně rád cyklistiku, silniční i horskou. Letos jsem výrazně víc času strávil na silničce, protože jsme měli poměrně hodně víceobjemových tréninků v rámci silniční cyklistiky. Pro tělo je to asi o trochu jednodušší než horské kolo, protože když člověk jede v terénu, je z toho trošku oklepanější a tělo je víc vyčerpané. Ale v rámci přípravy musíme kombinovat všechno. Ať už jsou to dlouhé tréninky na kolečkových lyžích, nebo túry v horách, které jsme letos hodně chodili v Livignu nebo Obertilliachu. Túry jsou také prostředkem, kde uděláme hodně dlouhý trénink v nízké intenzitě a tělo to pak tolik nebolí.“
Krčmář: „Je to přesně tak. Jediné, co k tomu dodám, že největší penzum absolvujeme na kolečkových lyžích. Běh, kolo hlavně na začátku přípravy taky, ale od července už se to z větší části přesouvá na kolečkové lyže, protože to je pohybem nejbližší lyžování v zimě, které můžeme během léta absolvovat. Pak je člověk i rád, když si může sednout na kolo a jet se projet, protože na kolečkových lyžích, když jsme na soustředění, jdeme pět, možná šest dní v týdnu. Ať už odpoledne jako regenerační fázi, nebo hlavní fázi dopoledne.“
Kdo sleduje vaše sociální sítě, může vidět, jak se na kolečkových lyžích vydáte třeba na Stelvio nebo podobné brutální kopce. Jezdíte za plného provozu. Nemáte trochu strach?
Hornig: „Na tohle musíme dávat pozor. Ale nejen my, potřebujeme také, aby řidiči byli ohleduplní, když nás vidí. Já si letos připevnil na helmu světlo i s radarem, které používám na kole, abych byl i na kolečkových lyžích vidět. A pokud jedeme na silnici do provozu, tak vždy v reflexním oblečení. Co jsem měl letos doma zkušenosti, bylo úplné minimum bezohledných řidičů, kteří nás minou na pár centimetrů nebo nás vytroubí. I když je fakt, že kolikrát troubí, aby o sobě dali vědět. Myslí to dobře, ale pak je zase problém, že my se lekneme, protože o nich třeba nevíme.“
Krčmář: „Já budu k českým řidičům trochu přísnější. Protože jakmile vyjedeme do ciziny, ten problém takřka nemám, řidiči se nám přizpůsobují. Na kole zvlášť, tam to berou, co se týče Itálie, jako naprostou samozřejmost. Ale v Česku… Když jedu na kolečkových lyžích, jsou ohleduplní, ale jakmile na kole, tak… Chápu, že jsou i cyklisti, kteří nejsou ohleduplní k řidičům. Člověk by o tom mohl diskutovat dlouhou dobu. Ale myslím, že v tomhle Česko trochu postrádá vzájemný respekt, ohleduplnost.“
Vzpomenete si na nějaký vtipný moment z letní přípravy? Publikovatelný...
Krčmář: „Jestli tě, Víťo, něco napadá, můžeš klidně začít, já přemýšlím.“
Hornig: „Já taky pátrám…“
Krčmář: „Samozřejmě, že je spousta vtipných momentů, ale říct to tady tak, aby to i pro čtenáře bylo vtipné a vyznělo to vtipně, je strašně složité. Takže nemám vyloženě perličku, která by všechny pobavila.“
Michal už dřív říkal, že jako táta si uvědomuje, že jsou i důležitější věci než jen sport. Víťo, vy jste se stal otcem na jaře, změnilo se také u vás vnímání světa?
Hornig: „Určitě změnilo. Ale hlavně v tom, že kdykoliv přijedu domů, tak se mi hlava vypne, nebo v ní není jen sport. Když jsem doma, snažím se čas uzpůsobit tak, abych byl s rodinou, abych s nimi mohl trávit čas. Momentálně je to pořád o tom jít spolu na procházku, protože Rozárka s námi na výlety zatím úplně nespolupracuje. Snažím se s nimi strávit co nejvíc času, tréninky si uzpůsobit tak, aby to do dne zasahovalo co nejmíň, ale zároveň aby trénink měl přínos, jaký má mít. V tomhle mě to taky určitě změnilo.“
Čili je to o přepnutí hlavy, že od sportu umíte trochu vypnout?
Hornig: „Určitě. Pak i na soustředění odjíždím s nastavením, že se těším a dokážu se líp koncentrovat na to, co tam dělám.“
Krčmář: „Já myslím, že každý, kdo má děti, ví, co tím myslíme. Kdo děti nemá, tak i ze své dřívější zkušenosti můžu otevřeně říct, že to nedokáže tolik pochopit. Když se narodili potomci Ondrovi (Moravcovi), Bouškovi (Michalu Šlesingrovi) a klukům z týmu, tak jsem si v určitých situacích říkal, že až budu mít děti, takhle je vnímat nebudu. Ale jakmile máte vlastní děti a vychováváte je, tak se ty věci ve vás automaticky mění. Nic to rozhodně nemění na tom, že bychom nebyli stoprocentní profíci. Ale je tam přesně ta druhá strana, kdy se snažím zkombinovat to, co mě baví a naplňuje, s tím, co je pro mě extrémně důležité. Snažím se najít balanc.“
Regenerace jako faktor X
Daří se?
Krčmář: „Upřímně říkám, že to není úplně jednoduché, protože malýmu jsou tři a půl, dceři je rok a půl, manželka je vytížená částečně i pracovně. Takže máme teď docela divoké období najít nějakou harmonii a klid. Ale vždycky večer si sedneme a řekneme si, že to tak chceme, že nás to baví. Že jsme v nejproduktivnějším věku a má to tak být. Odpočívat můžeme, až budeme starší, teď musíme zabrat. A děti nám to vrací. Takže já si užívám obě ty stránky.“
Jak hýbe s biatlonovou reprezentací, když si poprvé v přípravě stoupne na sníh?
Hornig: „Vlezeme na lyže a začneme lyžovat, protože času není tolik.“
Krčmář: „Když jsme přijeli na sever na soustředění, hodně času tam byl jen bílý had, na kterém jsme lyžovali. A všude okolo, tím, že bylo teplo, bylo spíš bláto a mokro. Bavil jsem se s jedním místním, který říkal, že za posledních jedenáct let je to nejhorší začátek zimy, co zažil. Ale musím pochválit finské Vuokatti, kde jsme měli od začátku připravený takřka pětikilometrový okruh, který byl vždy skvěle nachystaný na naše tréninky. Všichni říkají, že letos bude tuhá zima, tak už se těším, až přijde.“ (usměje se)
Součástí sezony je i Světový pohár v Novém Městě na Moravě. Bude to pro vás generálka na olympijskou Anterselvu?
Krčmář: „Řeknu to takhle: sezona běží tak rychle, že v našem sportu to není o generálkách, vyladění formy a podobně. Závody absolvujete tak, jak přicházejí, a v sezoně už s tím člověk moc nezmůže. Tam pracuje s tím, jak je to nastavené, a snaží se z toho udělat maximum. Nové Město bude třetí v řadě, před tím bude Oberhof, Ruhpolding, člověk tam přijede v nějakém rozpoložení. Zároveň po Novém Městě přijde lehký odpočinek a příprava na olympiádu. Sice tam je pauza dva týdny, ale s tělem to může udělat velké věci. Neznamená to, že když bude člověk dobře závodit v Novém Městě, bude to tak i na olympiádě, nebo naopak. To jsou věci, které jsem se už za ty roky naučil pouštět ven a nějak extra to nebrat.“
Hornig: „Já bych skoro řekl, že u nás je to v sezoně o tom, jak moc kdo umí odpočívat, regenerovat. Protože jak říká Bimbo, moc už se toho dotrénovat nedá a spíš je to o tom, jak tělo dokáže zareagovat na závody, jak rychle se z nich dokáže sebrat a připravit se na ty další. Většinou fungujeme tak, že závodíme čtvrtek, sobota, neděle, nebo jsou tam velmi často trojdenky pátek, sobota, neděle. Takže je to během sezony opravdu z větší části o regeneraci, než o tréninku.“
Jak vám sedí Anterselva?
Krčmář: „Za moji kariéru mě potrestala asi jen jednou, jinak ji mám velice rád a vždycky jsem se dokázal srovnat s vysokohorskými podmínkami, které tam panují. Celkově na sobě vnímám, že výšku moc řešit nemusím. Závody tam jsou náročné, můžou i o něco víc bolet, můžete pociťovat nepříjemnější pocity. Ale zároveň to místo mám rád. Už tím, že minimálně z 80 procent tam umí být dobré počasí. A zároveň mě baví to prostředí, profil tratí a všechno okolo. Jsem moc rád, že je teď olympiáda v Anterselvě, hlavně po těch třech ZOH, které byly hodně daleko. Myslím, že bude mít konečně toho ducha oslavy sportu, že fanoušci dorazí. A nemyslím jen na biatlon, ale na všechny ostatní sporty. Pro nás sportovce to bude odměna.“
Hornig: „Asi nenajdete jediného sportovce, který by se netěšil a nechtěl tam za každou cenu dostat. Právě i kvůli tomu, že v Itálii bude atmosféra o dost jiná než poslední olympiády v Koreji a Číně. I já mám Anterselvu moc rád. Absolvoval jsem tam zatím jen dva Světové poháry, ale výška mě tam taky nikdy závodně neomezovala nebo nepotrestala. Plus tam pojedeme i na přípravu, takže do prvních závodů bychom s nadmořskou výškou měli být srovnaní. Věřím, že tam pro závody nebude žádný limit.“
Michal má za sebou už troje Hry, Víťo, vy se chystáte na premiéru. Dodává vám sebevědomí v boji o účastnické místo úspěšná minulá sezona?
Hornig: „Pořád je to tak, že to byla první taková sezona. A složitější je to zopakovat, než to předvést poprvé. Stále chci výsledky opakovat, jen nevím, jestli je to možné jako loni, kdy se mi podařilo dostat čtyřikrát do TOP 10. Byl bych za to samozřejmě strašně rád, ale pořád se v tom snažím být nohama na zemi a dávat si reálné cíle.“
Michale, dá se u vás říct, že už jste olympijským rutinérem, nebo jste byl minule v Pekingu pořád nervózní?
Krčmář: „Nervozita bude asi vždycky. Já tvrdím, že když nervózní nebudu, tak už nebudu závodit. Protože to bude značit, že je mi to jedno, a to nechci. Takže nervozita ano, ale můžu s klidnou duší říct, že sice jsem nějakých patnáct let v seniorské reprezentaci, ale každý rok narazím na něco nového, s čím se učím pracovat. A člověk si může říct, že už má zkušenosti, že už zažil všechno, nicméně opravdu rok co rok přichází něco, s čím se musím popasovat, co je jinak, co jsem ještě nezažil. A vlastně je to i něco, co mě na tom baví. Že to není stereotypní, nevím, co čekat. Myslím, že to je krásně vidět i na závodnících z ostatních zemí. Jeden rok vylítne tohle jméno, pak trénujete úplně stejně, ale najednou jste o deset dvacet příček jinde. V tomhle je to kouzelné. Někdy kruté, ale o to asi lepší pro fanoušky i nás sportovce, že je to dynamické.“
Jak vzpomínáte na svou první účast pod pěti kruhy v Soči?
Krčmář: „Možná se budou někteří divit, ale pro mě je to pořád nejhezčí olympiáda, co kdy byla. Protože tam propuknul biatlonový boom. Bylo to opravdu z nuly na sto a bylo to s lidma, se kterýma jsem si to nesmírně užil. A ačkoli v Pchjongčchangu jsem získal svou medaili, pocity euforie v Soči, které jsme měli, které zažíval celý tým a jak ten tým fungoval pospolu, to je pro mě moc hezká vzpomínka, která spíš převyšuje zisk stříbrné medaile v Koreji. Možná to zní, jako že si to člověk vymýšlí. Ale já jsem relativně emotivní člověk, a to, jak jsem to v Soči vnímal, jak úspěchy přišly xkrát za sebou, jak to celé probíhalo, to bych přál zažít každému sportovci.“
Přílišná péče o zdraví? Radši mít čistou hlavu
Budete, až dozraje čas, spolu ZOH probírat? Nebo už třeba probíráte?
Krčmář: „Čistě za sebe říkám, že olympiáda v tuhle chvíli ještě není na místě. Ano, je vrcholem téhle sezony, ale já to rozhodně nemám nastavené tak, že bych všechno směřoval jen k ní. Chci dobře odstartovat sezonu, chci zajet spoustu kvalitních závodů během ní, těším se na ni, že mě čeká další nespočet závodů. Co se týče olympiády, to může přijít ke konci ledna, až se na ni začnu chystat. V tuhle chvíli to vůbec neberu jako to hlavní, co mám před sebou.“
Hornig: „S tím souhlasím. Myslím, že o olympiádě se můžeme začít bavit po skončení SP v Novém Městě, kdy bude další na programu. Všechny nás teď hlavně zajímá první svěťák v Östersundu, abychom sezonu dobře odstartovali a ujistili se, že to, co jsme dělali, jsme dělali správně. Abychom sami sobě dodali nějakou tu jistotu.“
Nedávno jste dělali fotky v olympijské kolekci. Jak se vám líbila role modelů?
Hornig: „Bylo to takové nezvyklé, ale olympijská kolekce se mi moc líbí a byla zábava fotit to s celým kolektivem olympijského týmu. Užil jsem si to.“
Krčmář: „Já to vnímám tak, že je to pro nás i určitý filtr. Bylo to už poněkolikáté, měl jsem tu čest, že jsem se toho mohl zúčastnit. Tyhle situace vždy vnímám, a nemusíme se bavit jen o olympijském focení, že vždycky poznám fajn lidi a je tam dobrá atmosféra. Tu si vytvoříte dost i tím, jak tam přijdete naladění. Takže mě to baví a vždycky to rychle uteče. Ale hlavně se mi líbí ty výstupy. Všeobecně to, co teď připravil olympijský tým, co půjde ven před a během olympiády, je velice perfektně zpracovaný materiál a myslím, že to bude fanoušky na sociálních sítích fakt bavit.“
Jak Michal moc dobře ví, abyste mohli jet ideálně připravení na vrchol sezony, je potřeba zdraví. Děláte něco speciálního, abyste byli fit? Otužování, vitaminové kúry…
Hornig: „Na otužování tady máme jiné fanoušky, my dva mezi ně úplně nepatříme, jestli můžu mluvit i za Bimba. Když to vztáhnu na sebe, dělám maximum, co můžu dělat. Je to základní suplementace doplňky stravy na podporu imunity, regenerace. Během cestování se všichni snažíme mít v prostorách na letištích, v letadlech respirátor. A poté, co se vrátíme domů, minimalizujeme kontakt s lidmi mimo rodinu. Na návštěvy po rodině jedeme, ale když víme, že někde nejsou úplně zdravotně v pořádku, raději se tomu vyhneme. Jsme takhle se Zuzkou (partnerkou) nastavení, víme, že musíme zimu takhle přežít. A po sezoně můžeme zase začít fungovat jako normální lidi.“
Krčmář: „Já jsem v tomhle už mnohem benevolentnější, než jsem býval. Prošel jsem si Vánoci, které jsem strávil bez rodiny kvůli tomu, abych mohl odjet na ZOH do Soči, protože byli nemocní. Zažil jsem Peking, který byl totální šílenství, co se týče restrikcí a opatření. A já bych nedokázal psychicky fungovat, kdybych se teď omezoval opět a znova. Teď jsme se vraceli po prvním soustředění ve Finsku domů, malá měla horečky, tekly jí soplíky… Nedokážu si představit, že bych nešel domů za nimi. Teď to nechávám osudu. Samozřejmě si zvýším dávky vitaminů, abych podpořil imunitu, když se vracím do takového prostředí. Ale uvedu příklad.“
Sem s ním.
Krčmář: „Četl jsem článek o Franzisce Preussové, která prohlásila, že od října absolutně omezí kontakty s veřejností, s okolím a bude fungovat jen v úzkém rodinném kruhu celou zimu. Pro mě je to naprosto nepředstavitelné a tak by mě to svíralo zevnitř, že bych nebyl vůbec uvolněný. A já se tím chci bavit, chci si to užít. Samozřejmě zbytečně neriskuju a dělám maximum pro to, abych byl zdravý. Ale někdy je lepší, když máte hlavu čistou a uvolněnou, než když jste ve stresu z toho, co by mohlo přijít a vlastně to ještě ani nepřišlo.“
Takže ani zápasy fotbalové Sparty, když je příležitost, neodmítáte?
Krčmář: „Naprosto upřímně, tohle je věc, kterou odmítnout můžu. Není to pro mě životně důležité. Od podzimu do jara na Spartu nejdu. Není to ani tak kvůli lidem, ale spíš prochladnutí. Nevyhledávám tyhle věci. Člověk si musí dát na misky vah, co je pro něj to důležité, bez čeho se nedokáže obejít a bez čeho ano. Každý má hranici jinde. Tím se ještě vrátím k Franzi. Ona může mít hranici jinde, pro ni může být naprosto v pohodě, ani nemusí být ve stresu. Ale já bych z toho ve stresu v tuto chvíli byl. Pro mě je mnohem klidnější, když jsem doma s rodinou, i když jsou tam nemocné děti. Prostě do toho rizika jdu, protože mi to za to stojí.“
Sezona ale nebude jen o ZOH. Co v ní bude vaším cílem?
Krčmář: „A já myslel, že se téhle otázce vyhneme. A ne. (směje se) Řeknu to jednoduše. Cíl této sezony je zisk medaile z mužské štafety na olympiádě. Patnáct let jsem neříkal žádné výsledky, vždycky jsem říkal to otřepané sportovní klišé, že chci podávat maximum a s tím budu spokojený. To nadále platí, ale na druhou stranu člověk v sobě něco má, něco cítí, za něčím si chce jít. Neříkám, že je to na zemi a stačí to jen sebrat. Vůbec ne, je to strašně složitý cíl, ke kterému se musí sejít spousta věcí, ale za mě není absolutně nereálný a bylo by to něco, co bych si chtěl ještě splnit.“
Hornig: „Já s tím musím souhlasit. Bylo by to hezké a není to tak úplně nereálné. Myslím, že jsme si v posledních sezonách dokázali, že když se to spojí na všech úsecích, jsme schopní i nejlepší týmy v nějaký ten dobrý den porazit.“
