Éra Kateřiny Neumannové je pryč, i ta Martina Koukala a Lukáše Bauera. Osmnáctiletá blondýnka Barbora Havlíčková ale už několik let poslouchá, že právě ona může být následovnicí slavné české tradice běžeckého lyžování. Je talentovaná, cílevědomá. V únoru startovala na olympiádě v Pchjongčchangu a to jí bylo teprve sedmnáct! Jako dospělá žena ale dokáže promluvit o potížích mladých dívek s extrémním hubnutím. Je ze Šumavy stejně jako Neumannová a stávají se jí divné příhody ve stylu Gabriely Koukalové. Téhle Zlatovlásce může patřit budoucnost.
Na dlouhých nalepovaných řasách se jí nad rozzářenýma očima leskly slzy euforického štěstí. Chvíli předtím Barbora Havlíčková projela cílovou rovinku běžkařského stadionu v Pchjongčchangu a hůlkami mávala na všechny strany.
„Mně přijde úplně neuvěřitelný, že jsem tady. Fakt bych přála každému sportovci si tohle zažít, že na olympiádě dojíždí do cílové rovinky. To je splněný dětský sen,“ říkala Havlíčková v cíli. „Nejsem jiná než každé jiné dítě, jako malá jsem si přála, abych mohla závodit na olympiádě. Nikdy nezapomenu, jak jsem sledovala Kačku ( Neumannovou ) vyhrát v Turíně a přijde mi neuvěřitelný, že pár let poté jsem taky projela cílovou rovinkou. Sice ne úplně na takovém místě jako ona, ale je to fakt strašně krásnej pocit,“ usmála se.
To je kouzlo sportu. Že když mu dáte dřinu, soustředění, své touhy i myšlenky, někdy vám splní sny, než se nadějete. Ještě jaro po návratu z korejských Her žila Havlíčková na obláčku vzpomínek na své životní závody.
„Když jsem projížděla Prahou kousek od Kulaťáku, tak jsem vzpomínala, jak jsem tam byla se v létě fotit na akreditačku. Říkala jsem si: Hezký výlet se přijet do Prahy vyfotit,“ usmívala se. „Hrozně jsem si to přála, ale asi jsem tomu úplně nevěřila, že je to reálné, že by se to mohlo povést. Myslela jsem si, že na mojí úrovni jsou tam další holky.“
Nakonec to ale pro ni nebyla úplně nová zkušenost. Vloni v únoru jí bylo teprve šestnáct. To ale nebránilo tehdejšímu reprezentačnímu trenérovi Radimu Dudovi, aby jí zavolal a hodil jí laso směrem k mistrovství světa dospělých v Lahti. Bylo to tak narychlo, že Havlíčková nejdřív neměla ani jisté místo v letadle. Zdárně ale na sever odcestovala a zazávodila si ve štafetě.
Dnes je jasné, že to nebyl výstřel do tmy. Kameo na mistrovství světa dospělých Havlíčková v posledních dvou zimách doprovodila opakovanými výsledky v juniorských závodech, které pro ni v jejím věku i stadiu vývoje zůstávají prioritou. Zvlášť, když často patří k nejmladším závodnicím startovních listin.
„Lidi řeknou: Když se ti to nepovede, jsi mladší. Ale to tak člověk nemůže brát. Když už si stoupne na start, tak závodí se sobě rovnými. Byla to moje volba,“ hlásí Havlíčková.
To je, prosím, filozofie šampionky! Mladá blondýnka si ji pomalu dostává pod kůži. Ostatně olympijskou nominaci si těsně před uzávěrkou vybojovala na mistrovství republiky v Novém Městě na Moravě díky dvěma vítězstvím v dospělé kategorii, v níž z české špičky scházely jen Petra Nováková s Kateřinou Razýmovou (tehdy ještě Berouškovou).
Pomoc od trenéra Kateřiny Neumannové
Havlíčková se pomalu učí, co je třeba, aby se z nadějné juniorky stala soupeřkou i pro mezinárodní konkurenci v seniorské kategorii. V přípravě na olympijskou sezonu jí v tom pomohl i zkušený trenérský bard Stanislav Frühauf.
„Za tu dobu, co spolupracujeme, jsem si jen jednou troufla před ním říct, že už nemůžu. On se na mě podíval, asi tak půl vteřiny se na mě koukal… Já jsem měla skoro slzy na krajíčku. A on říkal: Ale můžeš, tak pokračuj…“ popisovala Havlíčková. „A měl pravdu. Mohla jsem a pokračovala jsem. To se mi líbí. Trenér by měl být tvrdý. Mně se líbí, že pan Frühauf nedá člověku prostor dělat, že ho něco bolí. Když už to bolí a člověk nemůže, tak nad vámi stojí a řve, ať pokračujete. Člověk nemá na výběr.“
Frühauf vodil Havlíčkovou, dívku z blízkého Vimperka, na svá oblíbená místa na Zadově, kde před dvěma desetiletími tříbil předpoklady pozdější lyžařské královny Kateřiny Neumannové. Třeba k poutnímu místu U Matesa, kde s Neumannovou rubali klíčové tréninky.
Ačkoli jejich spolupráce dlouho nevydržela, určitě je spojuje láska k Šumavě. Tou je Frühauf pověstný. V roce 2006 po zlatém olympijském závodě Kateřiny Neumannové v Pragelatu ostatně slavně prohlásil: „Podobně jako Karel Klostermann jsme tu knihu dopsali zlatým písmem.“
Havlíčková zase nedávno ocenila iniciativu svých kamarádů, kteří na Facebooku vytvořili právě pod Klostermannovým jménem průvodce Šumavou.
„Na Šumavě žiju od mala a nikdy bych to za nic nevyměnila,“ ujistila Havlíčková.
Když vyrůstala, často potkávala i Neumannovou, která jí v posledních letech pomáhá jako mentorka.
„Znám ji od malinka. Mám v mobilu fotku, kdy mně byl asi rok a Katka trénovala na Himlovně a my jsme tam byli,“ vzpomínala Havlíčková. „Měli jsme takovou knížečku a všechny holky chtěly být jako Kačka Neumannová. Pamatuju si, když dojížděla do cíle. Od té doby jsem si vždycky říkala, že bych byla hrozně ráda se na olympiádu dostat. Ale furt jsem měla pocit, že je to strašně daleko, že je to skoro nemožné.“
I díky Šumavě a přátelství s lyžařskými legendami kolem měla Havlíčková jasno o směru své sportovní cesty. I když se její dorostenecká a juniorská léta kryla s vrcholnou érou české biatlonové mánie.
„Já jsem si biatlon sama vyzkoušela. Ale jelikož jsem měla asi třicet let starou flintu… Nebylo to úplně ono, neseděla mi, neměla dobré parametry,“ vyprávěla Havlíčková. „Bavilo mě to, byla jsem v Jablonci, jeden trenér byl překvapený, že mi to šlo. Ale byly to jen záblesky, pak jsem skoro netrefila terč. Moje biatlonová kariéra trvala asi měsíc. Tady není žádná střelnice, jenom myslivecká…“
S bývalou biatlonovou divou Gabrielou Koukalovou má ale Havlíčková společnou náklonnost ke zvláštním historkám.
„Já mám takové období, že se mi stávají zajímavé věci,“ rozesmála se, když na jaře vysvětlovala, proč si na dovolené na Kapverdských ostrovech netroufla na dovádění se surfem.
Právě na Kapverdách na ni zaútočila smečka psů, jindy si zase způsobila lehčí otřes mozku, když otevírala dveře od auta.
„Prostě jsem měla plné ruce, otevřela jsem si dveře hranou dveří. Bouchla jsem se do hlavy, pak jsem začala omdlívat, ale ustála jsem to. Nebylo to nic vážného…“ popisovala.
Kuriozní zranění ji potkalo, když v květnu dokončovala autoškolu. Řidičák dostala bez problémů, přivodila si ale na dva měsíce zánět šlach.
„Já jsem řídila poprvé v autoškole a neřekli mi, že můžu dát nohu ze spojky a já jsem měla furt fajfku,“ vysvětlovala.
Před skutečně vážnými problémy se snaží být ostražitá. Jako když letos v létě zhubla několik kilo, možná o něco víc, než měla v plánu.
„Váha se v ženském sportu řeší, kór ve vytrvalostním. Je to velký tlak na tyhle nároky a společnost si to neuvědomuje, mělo by se o tom víc mluvit. Každý chce poradit, ale ve výsledku o tom nikdo nic neví,“ líčila Havlíčková. „Je to hodně složité. V dnešní době je na nás na holky, a kór na holky v našem věku, kladený strašný důraz na to, jak vypadáme. Nelíbí se mi to. Chtěla bych s tím v budoucnu bojovat a něco s tím udělat. Myslím si, že není dobře, že je společnost takhle nastavená, že každý řeší: Ta je moc hubená, ta je moc tlustá. A nikdo nezná její příběh.“
Téma váhových potíží mladých dívek a žen v poslední době zpopularizoval případ Gabriely Koukalové, potíže s energetickým vyčerpáním organismu řešila bývalá běžkařka a současná úspěšná maratonkyně Eva Vrabcová Nývltová. Havlíčková ale potkala sportovkyně s podobnými problémy i ve svém blízkém okolí.
„Byla jsem na mistrovství světa v běhu do vrchu, to je prakticky reklama na hlad. Jestli je nějaký žebříček nezdravých sportů, tak tenhle je podle mě v čele. Tam ty holky opravdu žijí na hraně života a smrti,“ vyprávěla. „Vy musíte na té hraně žít, ale je strašně tenká hranice toho, kdy jste na hraně, a kdy jste na hranou. Je hrozně těžké to nějakým způsobem rozeznat. Když tam přijedu, tak si opravdu přijdu jako medvídek Pú. Co se dá dělat, já jsem lyžařka. Vypadám jak medvídek Pú…“
Veškeré trable na její cestě jí pomáhá překonávat soudržná rodina. Sportu se věnuje i její o tři roky mladší bratr Matěj, jenž hraje hokej za dorost Hradce Králové. Oba mají plnou podporu rodičů. A Havlíčková moc dobře ví, že bez ní by se svým sportovním snům jen těžko mohla věnovat.
Kouzlo hokejového čísla
„V mém životě je to na tom postavené, že máme obrovské pouto v rodině. Rodiče obecně zasvětili život mě a bráchovi, mně na běžkách, bráchovi v hokeji. Bez nich bychom nesportovali, obětují tomu celý život, taťka se mi stará o lyže, mamka dělá zázemí, jezdí se mnou na závody. Jsem jim za to obrovsky vděčná,“ oceňuje Havlíčková. „Vidím to i já, že v systému českého sportu bez rodiny těžko můžete být nejlepší. Zázemí, které vám poskytne rodina, vám nedá žádný klub. Může vám to přiblížit, ale rodinnou atmosféru, pouto, kouzlo a sílu toho vám nic nenahradí.“
Jsou to krásná slova. Ale Havlíčková nemá problém vztah ke své rodině dokázat i přímo na své kůži. Oblíbila si tetování a po olympiádě si nechala několik dalších. Kromě nápisu Zlatovláska má na těle i několik rodinných odkazů.
V bílé stopě má Havlíčková také svého parťáka. Se světovým šampionem Martinem Koukalem spolupracovala už v minulosti jako s juniorským šéftrenérem. Od nové sezony je Koukal jejím osobním koučem.
„Rok pana Frühaufa, nebo u manželů Frühaufů byl skvělý. Obrovsky mě to posunulo v technice, vytrvalosti, prostě ve všem, ale vzájemně jsme si řekli, že už to pro další rok není přínosné a rozešli jsem se v dobrém,“ vysvětluje Havlíčková. „S Martinem jsme začali víc pracovat na síle a obecně jsme se víc přiklonili ke skandinávským metodám. Skladba je rozlišná - je tam víc síly, víc vytrvalosti, jsou tam delší odpočinky.“
Spolu je v zimě čeká další krok v kariéře mladé naděje. Přestože má Havlíčková za sebou už starty na mistrovství světa dospělých a na olympijských hrách, zatím ještě nikdy nestála na startu Světového poháru. Oficiálně ostatně ani není členkou dospělé reprezentace.
„Priorita je samozřejmě juniorské mistrovství světa a závody Alpen Cupu. Pak uvidíme podle nominace trenérů, podle aktuální formy, jak se to bude všechno vyvíjet,“ plánuje Havlíčková.
Koukal upozorňuje, že pro jeho svěřenkyni v nejbližší době nebudou klíčové konkrétní výsledky, ale spíš schopnost kontinuálně posunovat svou výkonnost směrem k mezinárodní dospělé elitě.
„Teď ji čekají dva nejtěžší roky kariéry, aby se dostala z nadějné juniorské hvězdy a potvrdila to vstupem do svěťáku a kvalitními výsledky v něm,“ upozorňuje Koukal. „Spousta juniorů přechod nezvládla. Vidím, že je Bára extrémně cílevědomá a pracovitá. Z mého pohledu je ale pozornost, které se jí v mladém věku dostala… Ne, že by to změnilo ji, ale změnilo to vnímání okolí. Pro ni je to místy složitější, že okolí k ní přistupuje trošku jinak, než kdyby ta mediální složka za tím nebyla.“
Havlíčkovou v zimě čeká především lednový juniorský světový šampionát v Lahti, kde by už mohla útočit na medaile. Další metou je pro ni zkusit si závod Světového poháru a zabojovat o nominaci na mistrovství světa dospělých v Seefeldu.
„Určitě bych byla hrozně ráda, kdybych se mohla aspoň zúčastnit, pomoct štafetě. Ale je to na trenérech. Kdyby se mi to podařilo, byla bych hrozně ráda,“ připouští Havlíčková. „Na druhou stranu, když se to nepodaří, svět se nezhroutí. Pro mě jsou prioritou juniorské závody. Tohle by byl bonus, který by mě hrozně potěšil.“
|
