Každý o něm slyšel, každý něco jiného a většina z toho není pravda. Není to závod, který by do světa vytruboval své parametry a chlubil se tím, že je v něčem nej. Naopak, všechno si nechává pěkně pro sebe a vypouští minimum informací. Nebudu se věnovat všem pověstem, které kolem Barkley kolují, ale zaměřím se na to, co vím. Přestože jsem se závodu zúčastnil, nemohu zveřejnit úplně vše - třeba jak se přihlásit. Ze všech těch pověr však jeden údaj vystupuje a všechno se u něj sbíhá - za historii tohoto závodu jej dokončilo jen velmi málo lidí. Za 34 ročníků (od roku 1986) dokončilo jen 15 lidí.
Co tedy víme o závodě víme?
- Trasu tvoří 5 (stejných) okruhů, mění se jen jejich směr. Každý z nich má (prý) 20 mil, celkově tedy 100 mil.
- Celkový časový limit je 60 hodin. Krom toho jsou i postupné limity - po prvním kole 12 hodin, po druhém 24 hodin atd. Kdo nestihne limit, vypadává z kola ven.
- Žádné technické vychytávky - žádné GPS, výškoměry, krokoměry, nichts, ničevo, nihil. Jen klasické hodinky.
- Na trase závodu jsou místo kontrol knihy, ze které každý závodník vytrhne stránku rovnou svému startovnímu číslu.
- Čas startu dopředu nevíte, víte jen 12hodinové okno a dostanete echo hodinu dopředu, když Lazarus (hlavní organizátor) zapálí cigaretu.
- Závod nemá web, přihlašování je dobrodružství samo o sobě.
- Protože se závod koná ve státním parku, není možné trénovat přímo na trase. Pokaždé, když někdo závod dokončí, Lazarus trasu změní (ztíží).
Závod s příběhem
Když v roce 1977 utekl z vězení James Earl Ray (vrah Martina Luthera Kinga), pobyl na svobodě jen 55 hodin, než jej chytili 8 mil od věznice. Chlapi se o tom bavili v hospodě a jeden z nich prohlásil "Za tu dobu bych uběhl 100 mil. - To bys teda neuběh." opáčil mu druhý, a tak vznikla legenda Barkley Marathons.
Tyhle informace jsou tak nějak známé. A dokonce je to i pravda. Dál už je to můj příběh na letošním Barkley Marathons. Když jsem poprvé slyšel o Barkley Marathons (BM), bylo to přesně něco ve smyslu "někde v lesích v Tennessee se běhá takový podivný závod, co nikdo nedokončí". Vůbec mě to nelákalo, z dostupných pověr se zdálo, že jde o zlomyslnou taškařici plnou náhod. Jenže postupně se ke mně dostávaly další střípky z mozaiky, potkal jsem pár lidí, co jej skutečně běželi, a můj názor se měnil. Pořád to sice vypadalo na pořádnou dávku zlomyslnosti, ale prvek náhody postupně mizel. Neváhal jsem, prošel jsem přihlašovacím sítem, a na konci března se vylodil v parku Frozen Head ve státě Tennessee.
Ospalý kemp v parku vůbec nebudil dojem, že se zde běží nějaký slavný závod. Celé zázemí závodu zajišťoval zahradní altán, kolem kterého byly rozvěšené SPZky, ty závodníci vozí jako součást startovného. Všude kolem dodávky a karavany, jenže to je v USA normální. A do toho několik mediálních štábů, fotografové, pisálci - to vše kvůli 40 závodníkům, kteří se přišli nechat vyprášit od trasy.
Klid před bouří
Odpoledne před startem byla zveřejněna mapa trasy. K tomu jsme taky nafasovali itinerář s délkou úseků a sklonem, slovní popis trasy i s dohledávkami. V ten okamžik pro mne skutečně začal závod. Itinerář se hemžil sklony jako +35%, -38%, +18%, +40% a podobně. Popis trasy byla pětistránková litanie o tom, jak jsou kopce prudké a jak zde vězni trpěli, když těžili uhlí. Z toho občas vykouknuly vtipy a dohledávky kontrol. Trasa na vzorové mapě naznačená "tak nějak" silnou fixou. Snažil jsem se všechny zásadní informace přepsat na mapu, ale bylo jasné, že tohle žonglování a spojování různých zdrojů informací bude v závodě zásadní.
Přestože jsem původně plánoval, že poběžím sám, bez podpory (jako obvykle), nakonec mi nabídlo podporu hned několik lidí - podpůrný tým od Nicky Spinks a také Juha Lehtonen, se kterým jsem závodil v Patagonii. Na nedostatek podpory jsem stěžovat si rozhodně nemohl.
Na rozdíl od minulých ročníků jsme vystartovali až kolem deváté ráno. Kameramani snímali Lazaruse celou noc v naději, že si konečně zapálí cigaretu a odstartuje tak závod. Mezitím jen rozebíral místní bluegrass, bizár...
Hned po startu jsme začali šplhat do prudkého kopce. Zpočátku ještě po pěšině. Přiblížila se první kniha (kontrola) a přišla první chyba. Přestože jsem neustále kontroloval buzolu, neodbočil jsem na správný hřbet. Ba co víc, slovní popis dokonale seděl i zde, ani jsem neprováděl klasické přizpůsobování terénu mapě. Tížila mne jen jedna otázka "Proč jsem tady sakra sám?". Stála mě cenné desítky minut, ale zjistil jsem, že ani buzola tady není úplně stoprocentní. U knihy jsem doběhl Kanaďanku Morgan McKay, zmatenou jak lesní včela, ale radostně mi sdělila, že už našla tu knihu a ať jdu s ní, že mi najde i tu další. Než jsem stačil vytrhnout stránku, zmizela ve špatném údolí, od té doby jsem ji neviděl.
Ale viděl jsem jiné závodníky, spolehlivě jsem se začal prokousávat dopředu, někdy pokyny sice moc neseděly, ale všechny další kontroly jsem dohledal poměrně rychle, četl pořádně mapu a posouval se dopředu. V údolích bylo strašné vedro, naopak na vrcholcích chladněji a příjemně foukalo. V údolí jsem se docela pekl, ale vodu jsem vždy našel, jak na pití, tak na výrobu edgaru. Při všech těch věcech, které jdou tady proti vám, je dobré aspoň jídlo a pití mít zmáknuté. Od ostatních jsem slyšel spoustu stížností na zažívací problémy. Při výstupu na nejvyšší místo na trati jsem docvakl skupinku běžců a při seběhu k vězení jim velmi rychle utekl.
Vězení - to je taky příběh. Kontrola měla být v tunelu pod ním, podle mapy jsme měli jít zvenku podél zdi. Jenže zeď se najednou napojovala na skálu a dolů do vězení to byl čtyřmetrový skok. Normálně bych o tom neuvažoval, ale vzhledem k tomu, kudy trať vedla doteď a popisům "pokud vám to přijde příliš prudké, tak je to správná cesta", jsem neváhal a slezl po zdi dolů. Marně jsem ve vězení hledal vchod do tunelu. Tak po zdi opět nahoru, oběhnout vězení, až jsem našel vchod do tunelu. Vězení sice již není v provozu, i tak jsem asi jediný člověk, který unikl do vězení. Většinou se utíká z vězení.
Dalších pár kontrol jsem zvládl, až chvíli před poslední knihou jsem chvíli běžel po pěšině a mohl si na chvíli vydechnout. Tak jsem si vydechl - solidně jsem se vysekal a narazil si koleno. To rozběhám, to půjde. A chvíli to šlo. Klusal jsem po cestě, pak jsem bolestí na chvíli ztratil vědomí. Moc jsem netušil co dál, na chvíli si lehl, zvedl nohy a pak se postupně snažil zase rozhýbat. Do cíle jsem se dostal, ale bylo mi jasné, že tím pro mne závod skončil. Našel jsem všechny knihy, všechny sám, koleno nic moc, hlavně jsem ale přiběhl 18 minut po limitu. Tolik moje osobní zkušenost z Barkley.
V cíli mi gratulovali a plácali po zádech, že napoprvé najít všechny knihy a sám, že to je výborný výkon. Možná jo, ale pro mě je to především DNF. Zvládl jsem jen jedno kolo a ještě po limitu. To se na Barkley sice očekává - v první aproximaci nedokončí vůbec nikdo, ale stejně je to "Fail". Z pohledu všeho jinýho (třeba budoucího závodu) tam vidím hodně pozitiv.
Tento ročník závodu nikdo nedokončil, a to ani loni. Pouze jedinému běžci se podařilo vyběhnout do čtvrtého kola.
Tak co je sakra na tom závodě tak těžkého?
Pokud si při čtení článku kladete tuto otázku, vůbec se vám nedivím. Také jsem čekal, že objevím jednu zákeřnost, řeknu si "aha, tak proto". Ona tu žádná jedna zákeřnost není. Je jich víc:
Jste neustále pod tlakem. Nemáte chvíli na vydechnutí. Buď se škrábete do 30 procentního kopce (většinou volným terénem) nebo hopkáte ze stejně prudkého svahu dolů. To vše v listnatém lese plném spadaných stromů, kamení, uhlí, listí, někdy ostružin. Musíte neustále sledovat mapu, číst itinerář, koukat na popisy, koukat pod nohy. Tohle jsem zvládl. Paradoxně když jsem na chvíli vyběhl na pěšinku, tak jsem polevil a vysekal se.
Popis trasy i mapa jsou velmi staré a úplně neodpovídají. Na to ale přijdete až na místě a stojí to čas. A čas je přesně to, co nemáte.
Navigace sama o sobě je velmi náročná, ale ne nemožná. Hlavně však vzhledem k samotné fyzické náročnosti trasy není vůbec čas pro jakoukoliv navigaci. Musíte přesně vědět kudy a kam máte běžet a kde jsou knihy. Připočtěte si k tomu nedostupnost informací (tedy nemožnost specifické přípravy) a nemožnost trénovat přímo na trati závodu a je zřejmé, proč je Barkley tak nepřátelský k nováčkům.
Park Frozen Head má velmi speciální mikroklima. Celý leží ve výšce 500 až 1100 m n.m., tedy ani kopce nejsou delší, jen pendlujete pořád nahoru a dolů. Přes den je v údolí hodně horko, nahoře příjemně. Jenže se rychle ochladí, v noci bylo v údolích kolem 5°C, a na vršcích foukal blizard a sněžilo. Prostě když se potíte jak plemenná svině, tak s sebou nevezmete polární výbavu.
Man vs. Wilderness
Připočtěte si k tomu nastupující únavu, málo spánku noc před závodem (většinou se startuje ráno) a máte recept na brutální výzvu.
Přesto má tento závod svoje kouzlo i nezaměnitelnou atmosféru.
Před závodem ze strany organizátorů běžce nikdo nepovzbuzuje, neobdivuje ani nefandí. Když se zmíníte, že běžíte, obvykle utrousí: "I am sorry." No jasně, při historické jednoprocentní úspěšnosti dokončení je lítost sázka na jistotu.
Když v jiném závodě přijde špatné počasí, nevadí. Pokud se s tím vyrovnáme lépe nebo aspoň stejně jako soupeři, je všechno jak má být. Zatímco na Barkley nezávodíte s ostatními, tady závodíte s tratí a s časem. A rozhodně se s tím nevyrovnáte lépe než čas, tomu je to jedno. Jak říkal Lazarus "Man vs. Wilderness."
Všechny tyhle jednotlivosti jdou proti vám, ale 15 dokončivších je důkazem, že to je možné a to vytváří nutkání se o to pokusit. Challenge accepted.
Autorovy počiny můžete sledovat na jeho facebookovém profilu.
