Už několik let nepádluje, ale pózuje před objektivy fotoaparátů. Během nucené pauzy měl ale Lukáš Hájek, bývalý rychlostní kanoista, možnost se k disciplíně, které se od dětství naplno věnoval, na chvíli vrátit. A parádně si to užil. „Vidět Prahu z vody, stojí za to, to nemá každý,“ říká nadšeně v dalším dílu seriálu Moje cesta. Zároveň ale přiznává, že sportovní kariéra je pro něj už definitivně uzavřená.
„Naposledy jsem byl pracovně v Itálii. A když jsem přijel na pár týdnů domů do Prahy, tak se po několika dnech rozjela opatření kvůli koronaviru. Byl jsem sice v Milánu, které bylo jedním z hlavních italských epicenter, ale tam mě to úplně minulo, naštěstí. Po celou dobu, co jsem tam byl, jsem žádná omezení nebo cokoliv nezaznamenal. Pouze mně pak na letišti měřili teplotu.
Když jsem přijel do Prahy, snažil jsem se se svým šéfem najít další místo ve světě, kam bych vyjel za focením. Měl jsem původně v plánu, že doma budu tak tři týdny. Najednou se ale rozjela ‚koronakrize‘ a bylo jasný, že práce ubývá a všechno jde do kopru. A když se uzavřely hranice, byla to konečná. A co se týká Česka, tak tu sice nějaká práce v modelingu je, ale není ji moc a není moc dobře placená. Hodí se třeba pro studenta jako přivýdělek, ale rozhodně se tím nedá uživit.
Tady jsem stihl jenom jedno focení pro časopis Formen. To bylo fajn, tým okolo byl ohromně příjemný. Jediné, co moc příjemné nebylo, že se fotilo v exteriéru a byla dost zima, proto jsem se nedokázal dostat úplně do správné nálady, spíš jsem se snažil, aby to bylo co nejrychleji a šel jsem zpátky do tepla. Ale to je prostě modeling. Když to není zima, tak zase třeba v Asii je to strašný vedro. Člověk tam například fotí zimní oblečení ve čtyřiceti stupních. To k tomu ale patří.
Stihl jsem se tu teď dostat i do jedné české agentury, takže mám i tuzemské zastoupení, které jsem předtím neměl.
A pak jsem byl, jako všicni, v karanténě. I když musím přiznat, že jsem nebyl úplně poctivý ‚karanténista‘… Nedokážu zůstat celý den doma. Takže jsem každý den chodil minimálně na procházku nebo se proběhnout. Ale snažil jsem se pohybovat mimo lidi. Bydlím kousek od Prokopského údolí, chodil jsem proto do lesa a tak podobně. Pořád se snažím cvičit, ať už ve venkovní posilovně nebo doma. Musím, abych byl připravený, až budu moct zase fotit. Kondička k tomu patří.
Později jsem se snažil čas vyplnit i focením. A zjistil jsem, že udělat dobrou fotku není úplná sranda. Modelem mi byl hlavně brácha, tak jsem ho učil, jak na to. Ze začátku z toho nebyl moc šťastnej, ale pak už se do toho docela dostal. Musím přiznat, že by mě i lákalo, přesunout se za fotoaparát. Ale bavilo by mě fotit jenom lidi, ne krajinu a podobně. A už bych věděl, jak člověka postavit, aby to vypadalo dobře, už zkrátka znám správné úhly. Je opravdu zajímavé vidět tu práci i z druhé strany. Víc jsem pochopil, jak je těžká práce fotografa. Klobouk dolu před těmi, co to opravdu umí.
Po dlouhé době jsem zase zaklekl i do kánoe. Až jsem se divil, jak mě to bavilo. Bylo to pěkné déjà vu. Vidět Prahu z vody, stojí za to, to nemá každý. Navíc bylo hezky, foukal příjemný vánek. Super! Bavilo mě to. Jezdil jsem sice jen půl hodiny, ale i tak jsem cítil celé tělo. Ještě tři dny mě pak bolely záda, přesto jsem šel znovu. Musím ale přiznat, že na profesionální dráhu v rychlostní kanoistice bych se už vrátit nechtěl. Neláká mě to. Už jsem se s tím smířil. Mám rád sport a vždycky budu, celý život budu sportovat, to vím. Ale stačí mi to už jenom rekreačně, už se zkrátka nepotřebuju za ničím honit. Úplně jsem ztratil soutěživost. Cítil jsem to i ke konci kariéry. Poslední dva tři roky jsem už ani nebyl nervozní před závody. To je špatně. Takže si sice každý den rád zasportuji, ale nemám už potřebu si nic v tomto směru dokázat.
Každopádně soucítím se sportovci, co se týká olympiády. Dokážu se vžít do toho, že už měli kvůli Hrám namakáno. Na druhou stranu se to jenom oddálilo, takže se jim to neztratí.
Co se týká dalších dnů a mé práce, tak to dál řešíme s manažerem. Z Česka se dá z pracovních důvodů vycestovat. A já bych si mohl sehnat pracovní smlouvu a vízum, ale jsou hlavně zavřené ostatní země. Myslím si však, že do Asie bych mohl už brzy vyrazit. Uvidíme. Určitě bych chtěl dál cestovat, poznávat nové země a posouvat se v modelingu. Jsem ale i rád doma s rodinou. Má to zkrátka dvě stránky. Jen tu mám prostě pocit, že se neposouvám.„
