Jít si za svým cílem a úspěchem postupnými kroky a trpělivě, se v dnešní době nevidí často. Spousta lidí chce vše hned a rychle. Tohle ale není případ hokejového reprezentačního brankáře Pavla Francouze. Ten jde za svým snem s pokorou. Minulý rok odchytal sezonu na farmě Colorada Avalanche a podíval se na dva zápasy do NHL. Nový ročník začne jako dvojka prvního týmu, což zkraje července oznámil vedoucí hráčských operací u Avalanche Joe Sakic. Rozhovor vznikal před oznámením této novinky.
Jaká byla vlastně vaše cesta k hokeji?
„Asi je neobvyklá v tom, že moje rodiče vůbec nejsou sportovci a nikdy sport ani nedělali. Já jsem byl od malička ale hodně aktivní a dělal jsem toho opravdu hodně. Za barákem jsme hráli fotbal, hokej, bruslili na rybníku, dělal jsem pozemní hokej, florbal, karate, gymnastiku. Myslím, že díky všem těm sportům mám všeobecnou pohybovou koordinaci a teď z toho těžím. A s hokejem to bylo tak, že jsem měl ve škole kamaráda, který ho začal hrát tady v Plzni, tak jsem chtěl taky, no.“
A rodiče byli pro?
„Jo jo. Táta tam šel se mnou. Já měl ty brusle z rybníka, zimní rukavice, ostatní už měli nějaké vybavení. Tak táta rychle vyběhl do obchodu a koupil rukavice a helmu. Tak jsem v sedmi letech začínal.“
To byla tedy doba, kdy jste hokeji propadnul?
„To ne. Já stále dělal gymnastiku, fotbal a pozemní hokej. Ale postupně lední hokej vyhrával.“
Očividně podpora ze strany rodičů tady byla zásadní.
„Mám ohromné štěstí na svoje rodiče. Oni se mnou žijí tu hokejovou cestu dodnes. Všude mě vozili, koukali na zápasy. Dokonce i ségra. Jsem za tohle fakt nesmírně vděčný a děkuji jim za to.“
Takže táta pomáhal i do brankářské výstroje, co?
„Dlouho mi chodil pomáhat se oblékat. Myslím, že tak do třetí, čtvrté třídy. Pak to začalo být trapné, kluci se tomu smáli. (smích) Ono té brankářské výstroje je ale hodně, už jenom to jako malý kluk v té tašce tahat...“
Je vidět, že jste sportem v dětství žil. Hltal jste o něm každé písmeno, řádku?„To ne, ale sbírali jsme třeba kartičky sportovců, plakáty byly po celém pokoji, maloval jsem si hokejisty nebo jsem si na ně hráli.“
Zůstalo vám z toho něco do dnešní doby?
„Jo, stále si hraji na to, že jsem hokejista a kartičky taky sbírám, ale jen ty, na kterých jsem já.“ (smích)
Zajímavé. A kolik těch svých máte?
„Asi dvacet. Nemám všechny, protože sehnat všechny, které například vyšly v Rusku, není možné. Tam si to vydává kdo chce.“ (smích)
Měl jste jako malý kluk nějaký sportovní vzor?
„Tátu. On byl pro mě vždycky ten správný chlap a dodneška k němu vzhlížím. Vždycky, když potřebuji s něčím poradit, jdu za ním a věřím mu. Jo, vidíte a pak mého strejdu. On byl sportovní nadšenec a ten mi třeba koupil moji první brankářskou hokejku. Bral mě na hokej v Plzni.“
Jak vůbec došlo k tomu, že jste skončil v bráně?
„Nejdřív jsem chodil samozřejmě do školičky bruslení. Po čase se dělají různé hry a já se pořád motal kolem naší brány a neustále se snažil gólům zabránit, než vyrážet dopředu je dávat. A tak jsem se k tomu nějak postupně dostal.“
Vzpomenete si na moment, kdy jste si uvědomil že v bráně asi nebudete marný?
„Já o sobě vždycky spíš pochyboval. Ne zase tak, že bych neměl sebevědomí, ale spíš jsem si říkal, že to klukům nesmím pokazit a to mě hnalo dopředu být lepší. Asi nikdy jsem si neřekl, že teď už jsem dobrý a vše půjde samo. To ne. I když - měl jsem v životě jeden moment, kdy jsem spadnul pěkně na hubu. To bylo v době, kdy jsem v osmnácti letech poprvé nakouknul do extraligy v Plzni. První rok se mi dařilo a v následujícím roce se mnou počítali. Já si podvědomě začal říkat, že to místo mám jistý, že extraliga je moje. No, ale ono mi to najednou přestalo jít a začal jsem se v tom psychicky utápět. Byla to pro mě zatím asi ta nejhorší sezona v profesionálním hokeji. Následoval návrat do první ligy v Ústí nad Labem a začal jsem znova vyšlapávat cestu zpátky nahoru.“
Co se to vlastně stalo?
„Uvěřil jsem tomu, že už patřím do extraligy, že je to samozřejmé. Takové uspokojení. Musím říct, že tohle ale bylo to nejlepší, co mě mohlo potkat. Vzal jsem si z toho velké ponaučení a už nikdy se nic podobného nestalo. Snažím se na sobě pořád makat a neusnout na vavřínech.“
| Pavel Francouz |
|
Věk: 29 let |
I tohle jste rozebíral s tátou předpokládám.
„Jo, jo. Táta s mámou mi hodně pomohli, protože já jsem z Plzně odcházel do toho Ústí, ale to nemělo peníze, aby mě z Plzně vykoupilo. Moje cena byla 1,2 milionu korun. Rodiče vzali tyhle peníze ze svého, vykoupil mě z Plzně a tímhle mi vlastně zachránil kariéru. Přiznám se, že úplně nadšený jsem nebyl, jelikož jsem se obával, abych třeba neskončil po čase s hokejem a tátovy peníze nebyly vyhozené z okna.“
Nejsou tyhle momenty strašně stresující? Nechcete zklamat spoluhráče, jste zavázaný tátovi...
„Já jsem z rodičů cítil, že oni o tom svém rozhodnutí ani na vteřinu nepochybovali. Prostě mi věřili a to bylo pro mě uklidňující. Za ty roky jsem jim to už samozřejmě vrátil.“
Co podle vás umíte lépe než jiní brankáři?
„Tím, že nejsem mezi brankáři úplně nejvyšší vzrůstem, tak je to hlavně rychlost a hlava. Nejvíc, myslím, těžím z toho, že čtu hru a dokážu předvídat, co se asi stane, co se chystá.“
S tím se člověk narodí nebo to lze natrénovat?
„Určitě tam nějaké vrozené dispozice jsou, ale musíte je rozvíjet. V hlavě máte databázi situací - v hokeji je sice akce pokaždé jinak, má ale určité předvídatelné stopy. Myslím, že celé to chytání je o tom, že čtete ty stopy ve hře a pak automaticky předvídáte, kam by to mohlo celé směřovat. Ale i tak to není sto procentní. (smích)“
Máte i svoje speciální tréninkové metody?
„To ne. Když jsem byl malý, tak jsem strávil stovky a možná tisíce hodin tím, že jsem si doma střílel hopíkem o zeď a chytal ho. Hrál jsem si na brankáře. Ségra na mě střílet nechtěla, tak jsem musel holt sám, no. Kdo ví, třeba mi tohle něco taky dalo. Jinak se snažím hodně sledovat jiné brankáře, jak co řeší a reagují na hru. Když vidím, že něco někomu funguje, tak se to snažím dělat též. Prostě být novým věcem otevřený. Hokej se totiž pořád vyvíjí a chytání se za posledních deset let strašně změnilo, jsou jiné techniky, situace se řeší jinak. Dřív se skákalo po hlavě a dělalo spoustu dnes již legračních zákroků, ale tak to tenkrát dělali všichni. Když má hokejista kliku, tak kariéra může trvat třeba dvacet let a za tu dobu se toho hodně změní, proto je potřeba mít pořád oči otevřené.“
Před zápasem si dám kuřecí
Alfou a omegou úspěchu je také psychika. Jak na ní makáte?
„Mám mentálního kouče, doktora Přemysla Wolfa. Pamatuji si, že jednou v dorostu se mi úplně nedařilo a byl jsem z toho špatný, tak mě náš trenér, pan Hovora, doporučil v Praze člověka, který by mi mohl pomoct. A to byl pan Wolf. Doteď s ním věci konzultuji, dokonce mi byl minulý rok i na svatbě. On mě naučil a učí, že hokej je prostě zábava, že to není středobod vesmíru. Já si dřív myslel, že když se mi v zápase nezadaří, tak to bude řešit celá Plzeň. Ono to tak ale není a já už se dokážu od toho oprostit a hokej si užívat.“
Nemrzelo vás někdy, že jste třeba jako náctiletý neodešel do zahraničí?
„Ani ne. Sice jsem o tom v patnácti uvažoval, odejít do Ameriky, ale nepodařilo se mi skloubit studium a hokej. Nenašel se tým, který by mi to tenkrát umožnil.“
Vy jste hrál tři roky v Rusku. Byla to dobrá volba?
„Myslím, že ano. Vždycky jsem se snažil jít postupnými kroky a tohle byl jeden z nich. Z Ústí nejdříve do extraligy, pak přišla nabídka do KHL. Následně NHL. Minulou sezónu jsem v ní hrál dva zápasy, jinak jsem byl v Coloradu na farmě. Novou sezónu už snad začnu rovnou v NHL. Budu muset ukázat, co ve mně je.“
Co kdyby to nevyšlo?
„Budu se o to bít a kdyby to nevyšlo, tak se můžu vrátit do Ruska, do Evropy, domů. Budu ale spokojený, že jsem to zkusil.“
Je vám 29 let, jak dlouho se v profi hokeji ještě vidíte?
„Tohle lze těžko říct. Je pravda, že už nějak opotřebovaný jsem a mám za sebou pár operací, utržené vazy v kotníku a podobně. Vím, že nechci hokej drtit do čtyřiceti jen kvůli financím a pak doma sedět s bolavýma nohama.“
Je brankář po sezóně hodně omlácený?
„Já letos chytal daleko víc než předtím a cítil jsem to. Je to sice větší nápor na tělo, ale už za ty roky vím, jak zregenerovat co nejlépe. Po zápase se jdu vyšlapat na kole, pak se dobře protáhnu, dám si nějaké doplňky stravy a dobře se najím a napiju. Tohle mně funguje nejlépe. Někdo si dá ledovou koupel, ale to já nedělám, na ledě jsem celý zápas (smích). Používám třeba nafukovací lymfatické kalhoty, které vám pomáhají zregenerovat zakyselené svaly. Dřív si dali chlapi pivo a šli domů. Dnes je to úplná procedura.“
A to si dnes už nikdo to pivo jako nedá?
„Ale jo. A fungují dobře.“ (smích)
Pro většinu lidí je třeba moment, kdy vám velkou rychlostí letí puk na hlavu, děsivý. Bolí to?
„Zrovna do masky to tak strašné není. Jste sice malinko otřesený a dezorientovaný, ale dá se to. Při zápase prostě musíte ten puk zastavit za každou cenu a tohle k tomu patří. Když to je maskou, tak z toho mám prostě radost, že to nebyl gól.“
V bráně s sebou musíte hodně mrskat sem tam. To asi řešíte hodně jídlo, abyste byl stále mrštný?
„Přiznám se, že dřív jsem to neřešil vůbec, protože jsem nikdy po jídle nepřibíral, ale poslední tři roky si na to dávám bacha. Nepiju sladké limonády, snažím se vyhýbat rychlému občerstvení. Cítím, že čím jsem starší, tím metabolismus funguje jinak. Dřív po sezoně jsem mohl jíst všechno a nepřibral jsem, teď by to byly klidně čtyři kila nahoře. Před zápasem mám rád kuřecí maso, těstoviny, rizoto.“
Kdybych nebyl hokejista, jsem pilot
Jaký je vlastně život hokejisty v Coloradu?
„Denver je velké město, ale není to blázinec. To se mi líbí. V okolí jsou velké hory, podnebí je takové, že tam přes tři sta dnů v roce svítí sluníčko a to se mi líbí také. Pochopte, po třech letech v Čeljabinsku, kde jsem slunce viděl pouze těch šedesát dnů v roce, je tohle naprostá paráda. Jinak to ale bylo v Rusku dobré, to není stížnost.“
Nevadí vám v Americe to, že diváci oproti našim nejsou tak fandící?
„Viděl jsem zápasy, na kterých lidé jen sedí a cpou se spíš hot dogy, pokecají si a hokej úplně nesledují. Je to celé taková velká show. Když se hraje třeba na Den veteránů, tak od stropu před zápasem slaňují vojáci. Když Colorado ale hrálo play off, tak takovou atmosféru jsem nikdy nikde nezažil. Když se dostaví úspěch, tak fandí celé město. Takto je to tam i s jinými sporty popravdě.“
Na hokejistu jste prý hodně přemýšlivý typ. Jdou o vás zvěsti, že už jako o malém se o vás říkalo, že byste mohl přeskočit několik tříd. Je pro vás vzdělání důležité?
„To je těžká otázka. Kdybych nehrál hokej, tak bych si udělal dobré vzdělání. Teď mám maturitu na sportovním gymnáziu, je to fajn, ale není to úplně ono. Jdou mi jazyky. Měl jsem ve škole angličtinu a ruštinu a obojí jsem mohl v klubech rozvíjet, což je super. Asi kdybych nehrál hokej, tak bych byl ale pilotem. Lítám i teď na malém letadle, a to opět díky strejdovi, byť zase jinému, než tomu hokejovému, který lítá na dopravních letadlech. To mě strašně baví. Jen teď na to nemám vůbec čas. Ale až se jednou vrátím, tak si obnovím všechny papíry a zase začnu.“
Čtete rád?
„Ano. Nejsem úplně na detektivky a romány, ale dávám přednost literatuře faktu. Čtu ekonomické knížky, životopisy.“
Máte na masce Masaryka a Havla - to je věc známá. Jakub Voráček a Radek Smoleňák se nedávno k politické situaci veřejně vyjádřili. Čekal bych, že se přidáte?
„Na masce mám ty, které obdivuji a má to pro mě význam. Když jsem si tuhle masku nechal udělat, schytal jsem to ze všech stran. Je to moje helma a jestli se to někomu nelíbí, tak může začít hrát hokej, dostat se do nároďáku a udělat si třeba svoji helmu. Já politiku sleduji a na mé zemi mi záleží, ale nemám potřebu se k tomu vyjadřovat. Rozhodně ne teď, když hraji hokej. Kuba si to ale určitě promyslel a ví, proč to řekl. Jinak si myslím, že si vážíme málo toho, co máme.“
Na úplný závěr se musím zeptat na jednu věc. Když si člověk o vás čte, tak zjistí, že jste hrdina posledních vteřin. V posledních vteřinách zápasu jste vystřelil přes celé kluziště na bránu a dal gól, který padnul nakonec ale až po siréně. Pak jste se v AHL dokonce porval s druhým brankářem a to též v posledních vteřinách. To je zajímavé, že?
„No nevím. (smích) Co se týká té rvačky, ta byla spíš komická. V tomhle případě bylo jasné, že k tomu v závěru dojde. Vedli jsme 6:0, soupeř byl frustrovaný, tak poslali na úplný závěr na led jenom ranaře, my tím pádem taky. Takže hned po buly to začalo. Jejich brankář začal našeho hráče mlátit zezadu do hlavy rukavicí. Já na to koukal ze své brány a z naší střídačky na mě začali všichni řvát, ať tam jedu. Tak jsem si řekl: ty vole, tak jo, jeď. Já se nabuzeně rozjel a došlo mi, že vlastně nemám žádný plán, co budu dělat. Dojel jsem k němu, přibrzdil a vrazil do něj. On odlítnul, já ho pak držel a říkal mu, ať zůstane v klidu. On to byl taky gólman z Evropy, z Finska, a bylo vidět, že je z té situace taky v šoku a vykulený.“
Co na to vaše kabina?
„Byla nadšená. Prý nečekali, že je poslechnu a pojedu tam.“ (smích)
