Hašek o slávě i stínech z minulosti: Každá prodělaná koruna mrzí

Na začátek bych měl jednu, skoro bych řekl až policejní, otázku. Víte, co jste dělal 8. června 1983?
„Ty jo, to mi bylo osmnáct, těžko můžu vědět, co jsem dělal."

Zkusím nápovědu. Je to den draftu do NHL…
„Já si říkal, že k tomu asi míříte. Ale měl jsem pocit, že draft býval v červnu trochu později. No, tak to bylo krátce po mistrovství světa, čili jsem asi trénoval v Pardubicích. Já o tom hodně píšu v knížce, kterou jsem kdysi vydal s Robertem Zarubou, tak abych se neopakoval. O svém draftování jsem se dozvěděl snad až o dva měsíce později - ve Francii. Tehdejší spoluhráč Franta Musil v novinách nalistoval, že si ho vybrala Minnesota a přitom i zjistil, že já jsem mezi draftovanými také. Pamatuji si, že mi to říkal a že mi to bylo úplně ukradený. Jedním uchem sem a druhým tam. Měl jsem jiné zájmy."

Rok 1983 pro vás byl i tak dost hektický. Stal jste se nejmladším hokejovým reprezentantem v historii Československa, získal jste stříbro na MS i MS dvacítek. Znamenalo to tehdy, že jste už slavný?
„Já byl slavný tak v tom pardubickém rybníčku. Byl jsem první brankář, v lize jsme skončili vysoko a já jako mladý kluk jsem byl v národním mužstvu. To se málokomu podařilo, ale je třeba říct, že byla úplně jiná doba. Lidi odebírali noviny. A jasně, existovaly sportovní zprávy na prvním programu. Tak v zásadě jsem byl známý jako vycházející hvězdička domácího hokeje."

Když ne vy, zaznamenali ve stínu úspěch roku 1983 váš možný vstup do slavné NHL alespoň domácí fanoušci?
„Vůbec. To byl možná zlomek procenta."

Jak se vlastně sláva tehdy projevovala? Cítil jste ji i mimo Pardubice? 
„Určitě. Lidi mě znali, když jsme někam s Pardubicemi přijeli, tak na mě pokřikovali. Záporně i kladně. Už jsem si začal hokejem vydělávat i nějaké peníze. Stipendium od klubu, bonusy za vyhrané zápasy v lize a v reprezentaci. Vydělával jsem tenkrát asi tolik, co můj táta. Ale je fakt, že mě fanoušci poznávali spíš jen v tom hokejovém prostředí."

Potom rok 1990 a váš odchod do zámoří. Jaké to bylo?
„Samozřejmě úplně jiná situace pro mě, jako pro hráče. Devět let jsem stabilně hrál doma nejvyšší ligu, kterou jsme i dvakrát vyhráli, několikrát jsem byl vyhlášený nejlepším brankářem MS. Měl jsem řadu medailí ze světových šampionátů a několikrát jsem vyhrál Zlatou hokejku. Už jsem nebyl začínající hvězdička, ale dalo by se říct, že hvězda. Lidi mě dost znali."

Proto se ptám. Jaké to bylo být opět neznámou tváří? Minimálně pro lidi kolem vás - v Americe?
„Byl to boj. Chicago mě hodně chtělo v roce 1987 hned po mistrovství. Ale v devadesátém roce byla situace jiná, protože měli podepsané tři brankáře. Musel jsem dokazovat nejen, že na to mám, ale že jsem lepší než oni."

Ale co lidé? Kdy jste v Americe začal cítit to, co jste znal z domova. Že vás poznávali na ulici, v restauraci…
„Uf, já už si to zase tak dobře nepamatuji, ale určitě ne  v Chicagu. Je to velké město a  konkurence dalších profesionálních sportů… Samozřejmě, že mě vnímali jako součást týmu, koukali na nás jako na hráče NHL, což má v Americe obrovskou váhu. Když jsme byli společně, byla kolem nás určitá atmosféra. Ale v soukromí to bylo v podstatě anonymní. Maximálně, když jsem zašel do nějaké restaurace, kam pravidelně chodili právě spoluhráči a znali nás tam." 

A později, po přestupu do Buffala?
„Jo, tak to už bylo o něčem jiném. Menší město, víc rodinné, hokejisti byli pořádně na očích. Já navíc konečně začal pravidelně chytat. Po druhé sezoně mě v podstatě znalo už celé Buffalo a možná celá Kanada. Méně známý jsem byl v USA a především v oblastech, kde se nehrál profesionální hokej. V té době, někdy v roce 1994 se také objevila přezdívka Dominátor."

Co si vlastně může v Americe člověk na veřejnosti dovolit, když má status hvězdy?
„Má to přirozeně svoje výhody. Třeba v restauraci, máte lepší stůl, při seznamování jste první, komu podají ruku. Cítíte, že lidem dělá dobře, když je přijdete navštívit do jejich prostředí. Když k nim chodíte k nim jíst, opravovat auto nebo třeba pro benzín. Je docela jednoduché si na to zvyknout a začnete brát jako samozřejmost, že lidé chtějí být vaší součástí."

Co potom doma? V Česku jste byl v podstatě pouze na léto, ale změnilo se nějak chování lidí tady, když jste měl hvězdný status ve světě?
„Šlo to postupně, ale přirozeně si lidi všímali. Já měl navíc i dost individuálních úspěchů, takže mě znali o to více. I když je třeba říct, já bral Česko hlavně jako dovolenou, moc jsem se na veřejnosti neukazoval."

Je pravda, že v Česku se úspěch neodpouští? Zvlášť, když si ho člověk vybuduje jinde?
„Já to zas tak negativně nevidím. Lidé jsou v tomto ohledu všude stejní. Když je člověk slavný, chtějí se s jeho jménem ztotožnit. A to není nic špatného. Když se daří, tak vám nadbíhají, ale myšleno v dobrém slova smyslu. Logicky jste ale také pod větším drobnohledem a kritikou. To k tomu patří. Vždycky je něco za něco!"

Dobře, tak trošku jinak. Vás v roce 1995 v Americe přistihla policie při rychlé jízdě, navíc jste měl v krvi alkohol. Kde bylo horší celou událost veřejně zpracovat? 
„Ono je potřeba říct dvě věci. V Česku v té době v podstatě neexistoval internet. Já si ho v USA pořizoval v roce devadesát šest. Jsem na tyhle věci o něco pomalejší. Když jsem tenkrát naťukal adresu a odešel  na záchod, tak po návratu mi to pořád ještě nabíhalo.Takže asi takhle. A to bylo v Americe! To znamená, že jsem neměl nejmenší tušení, co se v Česku o tom psalo. Domácí prostředí pro mě bylo v zámoří a tam jsem si to vyžral se vším všudy. Média se se tím bavila na hlavních stránkách a časech několik dní. Navíc, když si zpětně uvědomím, co jsem ve spojení s tím ještě následně říkal za blbosti!? Dnes mi hlava nebere, jak jsem na ty věci reagoval. Třeba se mě ptali, jestli nemám problémy s alkoholem a já místo, abych odpověděl nějak diplomaticky nebo raději kriticky, tak jsem prohlásil něco v tom smyslu, že jestli je mám já, tak je má půlka NHL? Samozřejmě, že to muselo vyvolat další spíše negativní reakce. No, nebylo to příjemné. Ale bylo mi dvacet devět, chytal jsem výborně a tak se přes všechno přenesete v takovém případě lépe. A jak jsem říkal, ani nevím, jestli se o tom tenkrát v Česku psalo."

Psalo.
„Tak vidíte. Já to ani neregistroval. Nebyl internet. Mohl jsem se soustředit jen na hokej a na prostředí, ve kterém jsem žil a pro které jsem chtěl pracovat."

Jsou na tom dnešní hráči v tomhle hůř? Dostali by to ze dvou stran?
„Hůř? Mají to jiné. My jsme prostě nevěděli, co se děje v Evropě, potažmo v Čechách. A když nevíte, těžko Vás to nemůže ovlivňovat a je Vám to tedy buřt. Teď je internet, sociální sítě a také chytré mobilní telefony. Každý si vás může při čemkoliv nahrát a obratem poslat kamkoli. Během vteřiny máte jakoukoli informaci kdekoli na světě. Ale na druhou stranu, i devadesátá léta byla oproti osmdesátým velmi rozdílná. Zájem médií se už tenkrát díky technice zmnohonásobil. Pamatuji si jak nás na to především starší hráči upozorňovali. Že jsme v porovnání s před deseti lety pod daleko větším drobnohledem a je třeba se podle toho i chovat."

Pojďme se vrátit ke slávě. Co se změnilo po roce 1998? Po olympiádě v Naganu? Jaké bylo být veřejným vlastnictvím?
„Nooo, je to dvacet let… Tušil jsem, že ten zájem bude větší, ale první dva roky to bylo v Čechách naprosto šílené. Až moc. Byla i chvíle, kdy jsem manželce říkal, že už nikdy nikomu nic nepodepíšu, nemohli jsme nikam jít, chvilkami to bylo dost nepříjemné a náročné. Hlavně pro moji rodinu."

Co to udělá s hlavou? Začne člověk přemýšlet jinak, když si uvědomí, že je vedle korunovačních klenotů národním pokladem?
„Jste z toho určitě psychicky unavenější. Ale nemyslím, že by to někoho změnilo. V mém případě to určitě přispělo k tomu, že jsem chtěl dřív s hokejem skončit. Je to život pod drobnohledem. Asi nepřemýšlíte jinak, jen si uvědomujete, že každá negativní věc, kterou uděláte, se vám vrátí třikrát."

Politika? Vzalo by to moc času

Jako třeba po vašem prvním ukončení kariéry a zranění protihráče při inline hokeji? Myslíte, že vás poškodilo slavné jméno?(V roce 2003 byl Hašek obviněn z napadení soupeře Martina Šíly, který byl následně hospitalizován po dobu tří týdnů. Případ byl vyhodnocen jako přestupek s pokutou dvou tisíc korun - pozn. red.)
„Samozřejmě že média si toho všímala o to více, protože šlo o Dominika Haška. Jinak by tomu téměř jistě nevěnovala pozornost. Což mě nijak neomlouvá. Moje reakce byla nepřiměřená. Ale stejně jako třeba v tom případě s alkoholem za volantem, kdy nás tam bylo víc, ale já jako jediný dostal k povinné účasti v protidrogovém programu ještě sto hodin prospěšných prací, taky tady mi sláva neprospěla." 

Byla nějaká odezva i od veřejnosti? Stalo se to, když jste byl v Česku, byl vztah lidí najednou jiný?
„Každá taková věc na veřejnosti zanechá jizvu. Ne, počkejte, to není to správné slovo. Snad znamení? Pozmění to jeho image v mysli veřejnosti. Ale možná bych chtěl najít lepší slovo než image. Je to to, jak se na něj lidi dívají…"

Obraz?
„Asi. I když bychom mohli najít i lepší slovo. Teď mě napadlo skvrna na obraze. Každý pracuje na tom svém obraze a chce, aby byl co nejlepší. A každá taková věc ho může negativně poznamenat. U mě žádná z těch věcí nezměnila vnímání lidí zásadně, ale přece jenom, v následujících dnech se raději nikde moc neukazujete, o některých dopadech se třeba dozvíte až později. Já měl například v tom roce 2003 přijít na besedu do školy, ve které studovala moje dcera. Ředitel školy mi po ní pak nenápadně vzkázal, že mají nějakou změnu, beseda se úplně nehodí a ruší se. Bylo to týden po incidentu. Nedělám si iluze, že by to nemělo souvislost s tím, co se objevovalo v novinách. Ale je to pochopitelné, člověk v takovou chvíli sám cítí, že je vhodnější nebýt chvíli moc na očích, potom musí zase udělat něco pozitivního a tak dál. Nikdo nechce, aby se mu taková věc stala, ale když už, jsou na řešení víceméně zaběhlé vzorce."

Hokejoví brankáři jsou mentálně taková zvláštní sorta lidí. Konec konců, vy jste na tohle téma psal i diplomovou práce, nemýlím-li se, že?
„Psychologie hokejového brankáře, ano. Rozdával jsem tenkrát mezi kolegy takové děsně dlouhé testy, někde je doma ještě musím mít. Asi pět set otázek,ani nevím, jak to kluci tenkrát vyplňovali, ty bláho!"

Jak taková specifická mentalita vyrovnává s faktem, že musí několik let tvrdě pracovat a potom stačí krátký výpadek mimo hřiště a může přijít v popularitě strmý propad?
„Musí se s tím vyrovnat, to je třeba říct na prvním místě. Nic jiného mu nezbývá."

Je to víc motivace nebo demotivace?
„Myslím, že určitě motivace. Ale nevím, jestli se dají směšovat kariéry sportovní a společenské. V obou mých případech byl společenský trest obrovský. Horší než zákaz řízení nebo nějaká pokuta. Vezmete si z toho ponaučení. Já například od té doby doby, když už náhodou dojde ke vzrušenější reakci a jsem tomu někomu “na dotek”, tak si chytnu ruce za zády."

Ještě jednou bych se vrátil do roku 1989. Vám bylo v té době třicet tři let, čili jste byl příliš mladý na prezidenta republiky a také ještě nebyl přímá volba - volání národa “Hašek na Hrad” tedy nebylo možné vyslyšet. Ale kdyby, myslíte, že byste se stal po Naganu prezidentem Česka?
„Já se budu rozhodovat, ale na to je čas. Teď máme prezidenta. Co bude za tři roky nebo za osm let, to se rozhodnu podle momentální situace a podle toho, jak se budu cítit."

Vy jste tu moji hypotetickou otázku na minulost posunul do faktické současnosti. Chystáte politickou kariéru?
„Všechno je možné. Ale teď mám jako prioritu svoji značku nápojů, dělám něco pro  českou hokejovou Síň slávy a příští dva roky bych to nerad měnil. Potom se uvidí. V žádném případě však nebudu sedět v parlamentu. Sice mě sledování přímých přenosů z Poslanecké sněmovny někdy dost baví. Sem tam to sleduji, ale být přímo tam desítky hodin týdně, to bych asi nevydržel."

Dvakrát jste teď vystoupil na demonstracích Milionu chvilek pro demokracii. Je to důsledek toho sledování přímých přenosů?
„Ano, na Václaváku i doma na Dobříši. Zase aby to nevypadalo, že na to koukám každý den. Já si někdy pustím jenom sestřihy, když se hádají!"

Dobře, tak jinak. Kdo na těch demonstracích z pódia mluví? Dominik Hašek - legenda, Hašek - občan nebo Hašek - budoucí politik?
„Jednoznačně občan. Samozřejmě, že je spousta lidí, kteří kvitují, že jsem tam vystoupil a klepou na rameno, že jsou na mě hrdí, stejně jako je mnoho lidí, kteří si ťukají na čelo a ptají se mě, proč to dělám, když si mohu proti sobě někoho poštvat. Protože jsem prý jen hokejista a míchám se podle nich do věcí, které mi nenáleží. Ale já má svoje priority a bylo pro mě moc důležité, abych se toho zúčastnil, když jsem tu možnost dostal. Říct svůj názor."

Takže nejdete cestou některých svých spoluhráčů z Nagana, jako Milan Hnilička nebo Jiří Šlégr. Politická budoucnost?
„Vzalo by mi to moc času. A ten já chci teď naplno věnovat své současné práci."

Tvořit značku je fantastická věc

Když už o něm mluvíme, vy za sebou máte jednu neúspěšnou zkušenost. Značka oblečení, které jste půjčil svoji hokejovou přezdívku se nedokázala po roce 2000 prosadit. Jak je to možné, s takhle silným marketingovým potenciálem v zádech? Se jménem Dominika Haška.
„Asi to nejsou související věci. Jméno nemusí hrát hlavní roli. Nebo asi nehrálo. Nebo…stoprocentně nehraje hlavní roli. Vlastním nebo mám podíly ve firmách, které dlouhodobě prosperují. A co se týče oblečení značky Dominátor… dal jsem do toho jméno, peníze, ale nebylo to moje dítě. Staral se o to někdo jiný a investice se ukázala jako špatná."

A teď se značkou nápoje je to jiné?
„Naprosto jiné. Odpovědnost jde plně za mnou. Mám radost z toho, jak se rozvíjíme, jak v poslední době strmě roste povědomí o značce, jak rozšiřujeme sortiment a získáváme nová prodejní místa. V neposlední řadě jak rostou obraty. Není tajemstvím, že proděláváme, ale rozvíjíme se a jednou se to zlomí."

Už jste ve velkoobchodních řetězcích…
„Ano, tedy přesněji jen ve dvou. Nedokážete si zřejmě představit, jak je to složité. Nadnárodní nealkoholické nápojové značky jsou, a nejen podle mě, u nás v potravinových řetězcích neúměrně upřednostňovány. A to je potřeba změnit."

Pomůže tady jméno Dominik Hašek?
„Hmmm, řekněme, že pomůže. Do jisté míry. Ale ne tak, jak si možná lidé představují. Někdy může být i kontraproduktivní. Protože mě lidé znají jako sportovce a někteří mají názor, že bych  se do jiných věcí neměl míchat. Ale dobře, řekněme, že díky jménu vás případní partneři mnohdy lépe přijmou, ale zásadní vliv to nemá."

Takže jméno otevře cestu na první setkání, ale potom už jsou kvůli němu na vás kladeny vyšší nároky?
„Víte, mě nikdy nenapadlo, proti komu budeme bojovat. Že jsou to obrovské firmy s miliardovými obraty. Nadnárodní společnosti. Takže bych úplně neřekl, že po nás někdo může chtít něco navíc jenom proto, že jsem Dominik Hašek. To jsou výjimečné případy. Je to prostě tvrdý byznys proti zajetým značkám, které mají pevně obsazená svoje místa. Jako nový hráč to těžko narušujete."

Baví vás to?
„No jéje, baví mě to a moc. Zrovna teď budeme mít nové testy stáčení do skla. Je to pořád něco nového. Hrozně si to užívám."

Ale je to zvláštní koníček. Dokázal byste se zabavit jinak?
„A to je dobrá otázka! Člověka nesmírně mrzí každá prodělaná koruna, jasně. Ale jestli bych se dokázal zabavit jinak? Já vážně nevím. Mě tohle hrozně baví a nehledám zatím jinou alternativu, která by mě naplňovala. Nebaví mě hrát golf nebo jezdit na jachtě. Fajn, pár dnů, ale není to životní náplň. Já chci něco dělat, tvořit! Tvořit značku je fantastická věc. Pak když vidíte, že to lidi pijí a  ptají se po tom, je to moc pozitivní. A jestli bych našel něco podobného, co by mě stejně bavilo? Když bych musel, tak určitě."

Jak moc je to podobné situaci, kterou jste zažil už jako brankář? Vašemu stylu se v zámoří také ze začátku smáli a musel jste se prosadit proti pevně usazené konkurenci místních hráčů. 
„Je to boj, stejně jako v brance. Přijdete mezi chlapy a začínáte od nuly. Přijedete do zahraničí a začínáte téměř znovu od nuly. Takže přicházíte někam mezi ty, kteří vás nechtějí, kde nejste zrovna ten, na koho by čekali s otevřenou náručí. Je to hodně podobné i tady na trhu, když přichází nová značka."

Takže tvoříte Dominika Haška mezi nápoji?
„To se uvidí."

Ještě mě napadá jedna poslední otázka, když přemýšlím o jméně Dominik Hašek. Máte mezi lidmi někoho, s kým se pravidelně stýkáte, ať už na pracovní nebo soukromé bázi, kdo by při seznámení s vámi nevěděl, kdo jste? Že jste hrál hokej?
„Asi ne. Tedy ano, ale následně se  to pak obratem nějak dozvěděl."

Jaký je to pocit, když se lidem při setkání představujete jménem, u kterého s jistotou víte, že ho znají?
„Víte, já se představuji vždycky. Navíc, teď se již nepředstavuji jako hokejista, ale jako jednatel firmy. Při písemném styku především. Ale jinak….  Jsem  prostě zvyklý se představovat jménem. Jako Dominik Hašek."

Sportovci o politice. Proti Babišovi vystoupili Voráček či Hašek

HokejiSport.cz21. června 201920:00

Dominátor a tajemství jeho úspěchu: Kdy mi docvaklo, že nebudu špatný

RozhovoryMarek Odstrčilík23. května 201905:00