Poctivě šplhala tenisovým žebříčkem vzhůru. Dostala se na své maximum. Jenže bum. Ačkoliv to Barbora Štefková dlouho nevěděla, postihla ji reaktivní artritida. Rébus rozluštil až lékařský „mág“ Pavel Kolář s půlročním odstupem. S velkým úsilím se dokázala vrátit na kurty, přes rok se zdálo být vše v pořádku. Jenže identická facka se dostavila v první polovině letošní sezony. „Představa, kolik fyzického a psychického úsilí mě stál první návrat, byla ohromně vyčerpávající,“ vysvětluje teď už bývalá hráčka.
Když ji během letních měsíců potkali známí, nemohli se nezeptat: „Jak to, že jsi doma, a ne někde ve světě na turnaji?“ Pro Barboru Štefkovou nelehké chvíle. Už věděla, že potvora mučící klouby jménem reaktivní artritida je příliš velkou a bolestivou překážkou, kvůli které nestojí za to dávat zdraví všanc. Teď v listopadu – ve svých 24 letech – informovala, že tenisu dala adieu.
Proč jste konec kariéry ventilovala až s delším odstupem, když jste měla jasno už v létě?
„Právě v létě to pro mě bylo hodně těžké. Zpracovat celou tu věc není otázka jednoho dvou týdnů, ve kterých bych to v sobě definitivně uzavřela. Různé pocity se ve mně mísily mnoho měsíců až do doby, než jsem to uveřejnila. A na začátku jsem vůbec necítila potřebu své rozhodnutí vytrubovat do světa. Měla jsem to v sobě jakžtakž vyřešené, ale neustálé dotazy lidí sypaly sůl do rány. To byl hlavní důvod, proč jsem to dala ven. Jinak by mi stačilo, že to vědí lidé v mém okolí.“
A kdy jste měla jasno vy sama? Bylo to už během vašeho posledního turnaje kariéry v Hertogenboshi, který se hrál v červnu?
„Na tomto turnaji jsem věděla, že dál už to budu jen těžko zvládat. Bolesti byly opravdu velké. A bylo jedno, jestli jsem hrála, nebo byl den volna. S bolestmi rukou jsem se probouzela, tak jsem je měla nad hlavou a tančila po pokoji (úsměv). Mamka na mě v těchto chvílích koukala. Říkala jsem jí, že to fakt nejde. Nic se nelepšilo. A nechtěla jsem absolvovat další léčbu skrze kortikoidy. Takže ano, měla jsem v hlavě, že to je konec.“
Úplnou tečku udělal deblový zápas po boku Kristýny Plíškové. Podělila jste se s ní o to, že to bylo vaše vůbec poslední utkání?
„Definitivní rozhodnutí skončit přišlo až po turnaji. Ale jak jsem řekla, v hlavě jsem tu myšlenku měla a je těžké ji odtamtud nějakým způsobem vyhnat. Vědomí toho, co všechno bych zase musela podstoupit, abych to nějak utlumila, bylo strašně ubíjející. Nicméně jsem jí to vůbec neříkala. Opravdu se mi to nechtělo nějak šířit. Věděla jsem to já, moje mamka, a při odletu jsem to ještě probrala s trenérem. Ale byla jsem ráda, že jsem to zakončila deblem. Je fajn v tom, že tam jste ve dvou, máte zábavu. Takže jsem si to aspoň užila.“
Jaké jsou prvotní myšlenky, když se z něčeho dlouho kurýrujete a stejný problém se opět vrátí?
„Už jsem věděla, co to obnáší. Věděla jsem, jaké to bude trápení. Bylo mi jasné, že to není dlouhodobě udržitelné. Mohla jsem obětovat zdraví a hrát. Ale uvědomovala jsem si, že už bude hodně obtížné se prosadit na nejvyšší úrovni. Představa, kolik fyzického a psychického úsilí mě stál první návrat, mě ohromně vyčerpala. Rok a půl jsem se snažila někam dostat. Myšlenka, že by se všechno opakovalo, byla opravdu těžká. Už jsem na to neměla kapacitu.“
Pomáhal vám někdo s finálním rozhodnutím?
„Nejintenzivněji jsem to probírala s mamkou, která mi během kariéry byla celou dobu asi nejvíce nablízku. I na konci mi byla velkou oporou. Nerozmlouvala mi nic. Říkala mi, že jsem tomu obětovala vše. Utvrdila mě v tom, že není divné skončit, když už na to člověk nemá sílu.“
Artritida o sobě dala poprvé vědět už před víc než dvěma roky. Jak přesně to všechno začalo?
„V březnu 2017 jsem byla v Číně na dvou turnajích v řadě – v Ču-chaji a Šen-čenu. Tam mě začalo bolet nejprve jedno zápěstí a pak druhé. Domů jsem se vrátila s tím, že mě bolí obě ruce, do toho jsem byla nemocná. Dovezla jsem si odtamtud infekci, která zřejmě onu reaktivní artritidu vyprovokovala. Teď už ji mám v sobě, ovšem projevuje se to jen když mám oslabenou imunitu.“
To, že jde o reaktivní artritidu, jste mohla na začátku těžko tušit. Neměl člověk tendenci příznaky bagatelizovat?
„Když vás bolí ruka, tak máte napřed pocit, že jde o nějaké přetížení. Ostatně, to mi všichni říkali první tři měsíce. Já jsem ale tušila, že je divné, abych měla přetížená obě zápěstí naráz. Že je to systémový problém. O co konkrétně jde, se zjistilo až po půl roce. To byl největší průšvih, že se vše včas nepodchytilo. Během té dlouhé doby se to do mě nějak zahryzalo.“ (trpký úsměv)
Pak jste nehrála od března do konce listopadu. Jak probíhala léčba v tomto období?
„Na podzim jsem byla u pana Koláře, který mi řekl, že to vypadá vesměs pořád stejně. Dodal, že u Lucky Šafářové, která trpěla stejným onemocněním, se to řešilo kortikoidy. Tak jsem šla stejnou cestou. Pak jsem začala zkoušet trénovat, ale po kortikoidech to jde opravdu těžce. Člověk se motá, a to mu stačí jít do schodů. Ale vše jsem směřovala k domácímu turnaji v Milovicích, do kterého jsem nakonec nastoupila.“
Během první „artritidové epizody“ jste myšlenky na konec kariéry vůbec neměla?
„Jak se dlouho nevědělo, co to je zač, tak jsem neustále trénovala kondici, byla jsem připravená naskočit, jakmile to pomine. Sice se to neustále protahovalo, ale já jsem pořád něco dělala a vyhlížela návrat. Je to samozřejmě těžké, když za šest měsíců neodehrajete nic, přicházíte o turnaje a padají vám body v žebříčku… Ale věděla jsem, že jak to bude možné, budu zpět.“
Ze 154. místa jste během jednoho roku byla na 1109. příčce. Právě pohled na proměňující se postavení v žebříčku musel být až frustrující, je to tak?
„Tu pozici jsem si uhrála, zajišťovala mi účast v kvalifikacích na grandslamech. A to je krásné. Mohla jsem hrát i kvalifikace WTA turnajů. Najednou jsem byla doma a nezmohla jsem nic. Přišla jsem tak o Roland Garros, Wimbledon i US Open. Po čase jsem si žebříček nechala zmrazit.“
A zmrazený žebříček jste využila i na kvalifikaci Wimbledonu. Jakožto 715. hráčka světa jste si tam vybojovala jedinou účast v hlavní soutěži grandslamu v kariéře.
„Předtím se mi na turnajích tolik nedařilo. Pak zčistajasna přišel Wimbledon. Abych tedy byla přesná, tak už těsně předtím jsem si říkala, že do sebe vše zapadá. Tam se to sešlo. Možnost zahrát si Wimbledon je asi to nejvíc - jedinou účast na grandslamu jsem si tedy nemohla vybrat líp. Jsem ráda, že to bylo tam, ale mrzí mě, že jsem to nestihla i někde jinde.“
Sama jste zmiňovala, že už před vámi si diagnózu reaktivní artritida vyslechla i Lucie Šafářová. Řešila jste to s ní?
„Poté, co mi profesor Kolář řekl, že se s tím Lucka potýkala, jsem to s ní probírala. Ptala jsem se jí, co a jak. Měly jsme to vlastně dost podobné, protože jí se artritida také vrátila.“
I to vedlo k jejímu konci kariéry. Vy jste vedle Lucie odehrála její předposlední zápas, a to na turnaji v Praze. To musel být i pro vás silný zážitek, je to tak?
„Bylo to krásné. Emotivní byl ten okamžik samozřejmě hlavně pro Lucku, protože pro ni to byla domácí rozlučka. Měly jsme skvělou atmosféru, ovšem nevyšlo nám to výsledkově. Každopádně to byl hezký zážitek.“
A co teď dál? Stihla jste si už vymyslet nějaké plány?
„Pořád to promýšlím. Během kariéry na to nebyl čas ani energie. Je to takový kolotoč, který se neustále zrychluje a opravdu není moc prostor řešit jiné věci. Takže první, co jsem teď udělala, je, že se snažím zvolnit. Můžu jít třeba dvakrát týdně s kamarádkami na kafe, což bylo dříve nemyslitelné. Ale studuji Fakultu tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci a v lednu mám státnice. Konečně dorazím dálkové studium. Ale co pak, to musím promyslet. Nějaké nápady jsou.“
BARBORA ŠTEFKOVÁ
Narozena: 4. dubna 1995 (24 let) v Olomouci
Výška/váha: 174 cm/63 kg
Nejvýš na žebříčku: singl 154. místo (únor 2017), debl 100. místo (leden 2019)
Výhry/prohry (kariéra): singl 174/122, debl 107/69
Prize money: 226 047 dolarů
