Je to skoro jako pohádka. Ovšem tahle ještě úplně do šťastného konce nedošla, i když je na dobré cestě. Cyklistka Nikola Nosková (22) se před třemi lety dostala do profesionálního italského silničního týmu. V minulém roce vedle jiných úspěchů oslavila titul mistryně Evropy. V té době už ale trpěla mentální anorexií, kvůli které pak téměř rok nesměla závodit. Letos v dubnu dostala od lékařů zelenou a mohl se rozjet její úspěšný návrat, který vygradoval ziskem účastnického místa na olympijské hry v Tokiu v roce 2020. Vyhráno však slečna z Jablonce nad Nisou ještě zcela nemá, nemoc je to zákeřná a může se kdykoliv vrátit. I proto se rozhodla o ní mluvit, stejně jako nám povyprávěla o rozdílech v ženském a mužském pelotonu.
V uplynulé sezoně jste jezdila za jeden z nejlepších týmů v ženské silniční cyklistice Bigla. Jaké to tam bylo a jak jste spokojená?
„Zpočátku jsem se docela obávala, protože jsem začala závodit až v dubnu. Před prvním startem, kterým byl Amstel Gold Race, jsem byla v rozpacích, jelikož jsem neabsolvovala týmové soustředění, tým jsem vůbec neznala. Ale přiletěla jsem na závody a byla jsem hrozně mile překvapená, jak skvěle mě přijali. Hned jsme si všichni sedli a byla jsem tam moc spokojená.“
Takže v týmu to fungovalo dobře?
„Pracovaly jsme opravdu jako tým, postupem času jsme se zlepšovaly a zlepšovaly a nakonec jsme dosáhly i vítězství v jedné etapě na Giro d´Italia. A pak, přestože jsem nebyla lídr, dostala jsem v posledním závodě této sezony na Giro dell´Emilia v Itálii šanci a jelo se na mě, mám z toho radost. I po smolném pádu při střetu s divákem jsem nakonec vybojovala pódium. Tým mě dovezl zpátky, i když pád byl asi 15 kilometrů před cílem a už se rozhodovalo o pozicích. Všechny holky se pro mě obětovaly a vrátily se, hodně mi pomohly po psychické stránce tím, že jsem věděla, že se na ně můžu spolehnout. Chtěla jsem se jim odvděčit, když za mě udělaly černou práci, aby mě vrátily do závodu, takže jsem byla moc ráda, že jsem dokázala vybojovat pódium (3. místo). Samozřejmě mě trochu mrzí, že to nebyla výhra, ale ztratila jsem dost sil, když jsem se vracela zpátky do balíku.“
Smlouvu v Bigle jste podepsala na dva roky, takže se vám asi i díky tomu později do sezony vstupovalo lépe s vědomím, že nemusíte jet o angažmá, ne?
„Určitě. I když se vám v sezoně něco nepovede a nejde to úplně podle původních plánů, pořád máte jistotu. Takže jsem ráda, že jsem dostala dvouletou smlouvu i přes problémy, které jsem měla před začátkem sezony.“
Pojďme se chvíli bavit o vašich potížích, kdy jste trpěla mentální anorexií. Jak se to konkrétně projevovalo?
„Měla jsem problémy s přijímáním potravy. Bylo to pro mě dost náročné. Zpozorovala jsem, že když jsem snědla dost těstovin nebo pečivo, tak mi to nedělalo při závodech moc dobře. Jak jsem byla v italském týmu Bepink, tak jsem říkala, že bych preferovala před závody třeba rýži, ale oni mi nevyšli vždy vstříc. Tak jsem byla chvílemi i o hladu. A pak už to došlo tak daleko, že jsem odmítala jíst úplně.“
Jak dlouho jste se v tom „plácala“?
„Někdy od loňského dubna do letošního dubna, trvalo to asi rok.“
Podstoupila jste nějakou léčbu?
„Doktoři chtěli, abych šla do nemocnice, ale to jsem odmítla. Myslím, že by mi to víc uškodilo, než pomohlo. Ale musím přiznat, že jsem si hodně uškodila i sama, protože jsem stále chodila na kolo. Takže jsem skoro vůbec nepřijímala potravu a k tomu jsem pořád podávala nějaký výkon, čímž se problém dost prohluboval. Docházela jsem do poradny. Tam jsem si s nimi povídala, což mi trochu pomohlo. Ale bylo to jako na houpačce. Jeden měsíc to vypadalo dost nadějně a pak jsem po nějakém nevhodném komentáři začala cítit úzkost a zase se to ve mně zlomilo.“
Říkáte, že jste nepřijímala potravu. To jste vůbec nejedla, nebo jen minimálně?
„Skoro vůbec. A dodnes to není úplně v pořádku. Tomáš Konečný, můj trenér, si myslí, že už jsem v pohodě, ale úplně to tak ještě není. Dokud jsem s týmem, s holkami, tak mi to nevadí. Ale když jsem třeba sama doma, tak mám často sklony nejíst vůbec.“
Kdo je Nikola Nosková?
|
U vás neplatí to, že když přijedete k rodičům, má maminka snahu vás trochu „vykrmit“?
„To ne. Bydlím pořád u našich, a když jsem začala mít ty problémy, tak jsem požádala rodiče, aby to se mnou nijak neřešili. Mám ještě mladšího bratra a mamka s taťkou ho s tím trochu seznámili. Aby třeba v momentu, kdy otvírám ledničku, tam za mnou nestál, protože to nemám ráda, když mě někdo pozoruje. Když někdo o mém problému neví, tak to neřeším. Ale třeba doma, když už naši přijdou z práce a nejsem tam sama, tak se bojím, že když něčím zašustím nebo otevřu lednici, tak mě uvidí a budou mě pozorovat.“
Asi to ale rodiče nesnášeli nejlépe, že?
„Dost se tím trápili. Jednou mi museli volat i záchranku, protože jsem doma zkolabovala. Přijela jsem tehdy z tréninku a byla jsem vyčerpaná, protože jsem tři dny skoro nic nesnědla a pak jsem byla šest hodin na kole. Doma jsem se zvedla z gauče v obýváku, že půjdu do kuchyně, a praštila jsem sebou o zem. V té době se to ve mně dost zlomilo a řekla jsem si, že s tím musím něco dělat, protože jsem viděla, jak se trápí. To mi vadilo úplně nejvíc.“
Říkáte, že to pořád není ideální. Chodíte dále do poradny, nebo už se to snažíte vyřešit sama?
„Sama. V tom mě Tomáš dost obdivuje, že jsem se z toho dokázala takhle dostat svépomocí. I předtím jsem totiž v poradně byla jen třikrát nebo čtyřikrát. Je to v Praze, a když jsem doma v Jablonci, tak se mi nechce nikam dojíždět. Teď jsem začala studovat na Masarykově univerzitě v Brně obor Regenerace a výživa ve sportu, což by mi se stravováním také mohlo pomoci.“
Na kole jste tedy jezdila i v době, kdy jste se léčila, ale asi se to nedalo považovat za normální přípravu, že?
„To se vůbec nedalo srovnávat. Chodila jsem na kolo třeba čtyřikrát pětkrát denně, kdy jsem jela na hodinu, ale rychlost tak 20 kilometrů v hodině. Spíš to bylo, abych nějak zabila čas, nebyla jsem jenom doma. Tak jsem se ráno oblíkla, vrátila jsem se, po nějaké době mě to přestalo doma bavit, tak jsem se zase oblíkla a šla na kolo. Ale byla to taková turistická jízda. Pořádně jsem začala trénovat až na začátku dubna.“
První závody jste absolvovala v dubnu. Jak se vám po tak dlouhé době jelo? Byla to pro vás i psychická vzpruha, že jste konečně mohla dělat zase něco jiného, než uplynulé měsíce?
„Byla jsem hrozně ráda, že můžu závodit. Ale byl to i celkem šok, protože zrovna Amstel byl dost těžký a intenzivní závod. Jede se na úzkých cestách, chvílemi jsem navíc měla strach v pelotonu, jak je tam hodně lidí pohromadě, aby nedošlo k nějakému pádu a podobně. Po té dlouhé závodní pauze mi to dělalo dost problém. Ale byla jsem ráda, že mě tým vzal na tyhle těžké závody. A docela jsem tam obstála. Získala jsem tam pár bodíků do žebříčku UCI, takže myslím, že jsem na tom nebyla tak špatně.“
Jak se na vaši nemoc dívali v týmu?
„Věděli to už loni, když jsem podepisovala smlouvu, a říkali mi, že mi pomůžou za jakékoliv situace, už se s tím v týmu setkali.“
Během těžkých životních situací člověk pozná skutečné přátele, blízké. K jakému závěru jste dopěla vy?
„Je to pravda. Nebudu jmenovat, ale dost lidí, hlavně hodně v české cyklistice, mi ublížilo, což jsem nečekala, že se takhle zachovají. Zbylo mi hodně málo blízkých přátel. Tomáš Konečný mě držel hodně nahoře, pořád mi říkal: Podívej se, cos dokázala, jsi loňská mistryně Evropy, přece to nezahodíš kvůli někomu, kdo ti řekl támhleto. S Tomášem jsme se proto rozhodli všem ukázat, že tu olympiádu vyjedeme.“
Jak se liší současná Nikola Nosková od té před nemocí?
„Myslím, že je to pořád stejné. Spíš mě změnil nový tým, naučila jsem se tam nový druh závodění.“
Už dříve jste si dala za cíl vyjet olympiádu, což se povedlo, povedly se i jiné závody, jako Giro, La Course by le Tour de France, kde jste byla hodně vidět. Jak jste se sezonou spokojená?
„Řekli jsme si s Tomášem, že se pokusím olympiádu vyjet, za pokus nic nedáme. Já jsem v to moc nevěřila, protože jak nejste lídr v týmu, tak odpracujete to, co vám řeknou a vaše práce skončila. Po pár bodíkách se mi to přesto dařilo sbírat. A poslední měsíc, kdy se mi podařily závody v Itálii, jsem tomu začala trošku věřit. Dost mě mrzí mistrovství světa, kde mi díky technickým potížím s řetězem ujela první skupina. Myslím, že jinak bych měla na to jet s těmi prvními osmi. Ale jsem moc ráda, že se olympiáda nakonec podařila.“
Teď se tedy můžete s chutí připravovat na další sezonu v kolotoči profesionální cyklistiky. Můžete prozradit, jak se liší podmínky v ženských a mužských týmech? V čem jsou podle vás nejzásadnější rozdíly?
„Největší problém je podle mě v tom, že nemáme takovou materiální podporu od sponzorů. Mužská cyklistika je především víc sledovaná, takže se do ní dává víc peněz, i co se týče marketingu. Kluci mají ty nejlepší sponzory i vybavení, mají větší finanční rozpočet, což jim umožňuje mít víc mechanických vozů. Mají autobusy, víc obytných vozů, větší počet lidí, kteří se starají o tým, jako jsou trenéři, sportovní ředitelé, maséři, mechanici. Ty nejlepší týmy si vozí svého kuchaře, některé týmy mají i kitchen truck. Takže v tom jsou asi ty největší rozdíly. Doufám ale, že se to trošku vyrovná, protože například v jarních klasikách už teď startujeme před muži.“
Jaké máte zabezpečení z hlediska masáží a podobně? Jak to funguje třeba na závodech?
„Na etapových závodech jsme to měly tak, že jsme po dojetí měly za úkol nezdržovat se v cíli, fanoušci nefanoušci. Co nejrychleji jsme přijely k autům, osprchovaly se a co nejrychleji se oblékly do mikiny a dlouhých kalhot. Sice je venku teplo, ale je to po etapě, člověk se může rychle nachladit v klimatizaci a podobně.“
Co následovalo potom?
„Pak jsme sedly do aut a jely na hotel. Když byly dlouhé přejezdy, vzaly jsme si na cestu jídlo, které nám maséři připravili ráno, většinou to byla nějaká rýže nebo těstoviny s tuňákem či kuřecím masem, abychom do sebe rychle po etapě dostaly živiny. Přijely jsme na hotel, kde jsme měly nachystaný rozpis masáží. Ty, které byly nejvýš v pořadí, šly jako první. Pak jsme měly večeři, nějakou týmovou poradu a takto každý den znovu.“
Kolik máte v týmu k dispozici masérů?
„Máme bohužel jen dva maséry, takže to bylo náročné jak pro nás, tak hlavně pro ně. Museli celý den stát někde na bufetu, ráno brzo vstávat, připravit bidony na závody, po závodě dělat masáže až osmi holkám, připravit jídlo na další den, zajistit, co bude k večeři, protože každá holka chtěla něco trochu jiného.“
Muži mají autobusy, ve kterých mají přímo sprchu, často i různé regenerační prostředky, které využívají během delších přejezdů. O tom vy si asi můžete zatím ještě nějakou dobu nechat zdát, že?
„My máme velký kemper, což si myslím, že by se více méně mohlo přirovnat k autobusu. Třeba na Giru jsem za to byla ráda, protože je to pohodlnější, než když máte jen dodávku, jako jsme mívaly v Bepinku (italském týmu, ve kterém Nosková začínala – pozn. red.). To jsme do poslední chvíle před etapou seděly před dodávkou, teď až do chvíle, než se jdeme podepsat před etapou, sedíme v kemperu, aby nás nikdo nerušil.“
Už jste se zmiňovala o jarních klasikách. Spousta z těch pověstných závodů má i ženskou variantu, tedy kromě Paříž-Roubaix…
(skočí do řeči) „To doufám, že ani nebude. Holky se o tom bavily, že by to chtěly zkusit. A já na to: To fakt ne. Zkuste jet jeden úsek a uvidíte, že nebudete chtít jet dál. Mně stačilo, když jsem jezdila cyklokros, a jela jsem Koppenbergcross. Na cyklokrosovém kole, na tlustších galuskách, úplně podhuštěných a stejně mi to vadilo, jak jsem měla puchýře na rukou. Vůbec nechápu, jak to muži mohou ujet. Byla bych zničená do konce sezony.“ (usměje se)
Muži mají Grand Tour 21 dní. Myslíte, že byste to zvládla taky?
„Já myslím, že ano. Když zvládneme deset dní v kuse na Giru, tak bychom mohly taky dát dvacet etap, když bychom tam měly dva nebo tři dny volna. A byl by to velký zážitek. Myslím si spíš, že by to pro mě bylo náročné z jiného pohledu. Už na Giru jsem totiž chytala ponorkovou nemoc, jak jsem byla pořád s jedinou holčinou na pokoji, tak už to bylo dlouhé.“ (smích)
Aby mohli muži trénovat i v zimě, často se přesouvají na jih, kde mají domy nebo pronajaté byty. Jak to máte vy?
„My máme první oficiální týmové soustředění v únoru ve Španělsku. Kdybych chtěla někam odcestovat i dřív, tak myslím, že bychom se mohly spojit víc holek z týmu a jet někam. Ale spíš je to na mně, do té doby máme svou vlastní přípravu a v únoru začínáme týmově.“
Cyklisté jsou pověstní tím, že hodně pijí kávu. Je to tak i u cyklistek?
„U nás v týmu je to půl na půl. Já teda kafe vůbec nepiju, nechutná mi to a zkoušet to ani nebudu. V týmu máme dvě závodnice z Británie a ty kafe moc nemusí, jenom před závodem, když je nějaká těžší etapa a jsou už unavené, jako třeba na Giru. Tam si daly trošku kafe, ale jinak pijí čaj. Ale máme tam jednu, která je druhý extrém a říká, že když si k snídani nedá tři kafe, tak nemůže žít.“ (směje se)
V týmech nejvyšší kategorie jste od roku 2017. Co jste se za tu dobu naučila?
„Byl to pro mě docela těžký přechod, když jsem odešla do italského Bepinku. Musela jsem se odstěhovat z Česka skoro na celý rok do Itálie do týmového apartmánu, kde jsem byla většinu času sama. Musela jsem si tam najít trasu na trénink, což bylo obtížné, nikdo mi s tím neporadil. Bylo náročné se tam zorientovat a najednou se starat sama o sebe. Navíc jsem zrovna v té době maturovala na gymnáa ziu, takže jsem se musela učit. Do toho závody, kde se mi docela dařilo, vyhrála jsem nějaké etapové a jeden jednorázový Giro del Trentino. Byla jsem na závodech, přiletěla jsem ve dvě ráno a v sedm už jsem musela být ve škole, abych maturovala z angličtiny.“
A co další rok?
„Ten byl pro mě ještě o hodně těžší. Očekávali ode mě totiž ještě lepší výsledky a já jsem bohužel přišla už ze zimní sezony zraněná po cyklokrosu, měla jsem natažené vazy v koleni a tak půlku sezony se to se mnou táhlo. Vypadalo to dobře, začala jsem trénovat a pak jsem se domluvila, že pojedu Strade Bianche. Bohužel byla zrovna dost zima, i sníh, závod jsem vzdala a ještě si znovu natáhla vazy v koleni. Takže se mi to pořád vracelo. Pak jsem začala trénovat a srazilo mě auto, když jsem sjížděla z Ještědu. Ten minulý rok byl jako na houpačce. V týmu byli nespokojení, i já jsem byla nespokojená.“
To to s vámi nikdo z týmového vedení neřešil?
„Chtěla jsem být doma s rodinou, ale nemohla jsem, bylo pro mě těžké žít sama v Itálii. Vygradovalo to v to, že jsem už odmítla být v Itálii, řekla jsem, že budu trénovat doma poletím jenom na závody. Pak jsem vyhrála mistrovství Evropy, což jsem byla moc ráda, ale začaly mé problémy po zdravotní stránce. Tým mi řekl, že skončím, že mě nepošlou na závody, protože jsem neprošla lékařskou prohlídkou, což mě dost zlomilo. Mezi tím jsem ale podepsala novou smlouvu s Biglou. Tak jsem začala přemýšlet. Na jednu stranu jsem totiž chtěla s cyklistkou skončit úplně, protože jsem si říkala, že to nemá smysl. Ani na MS mě nevzali, nechali mě odletět do Itálie, že mě vyzvednou a pojedu za týmovým doktorem, protože povolení závodit mi musel dát on. Ale nevyzvedli mě, nechali mě na letišti.“
Cože?
„Ano, přes noc jsem tam byla sama a čekala jsem na let zpátky do Prahy, který byl až druhý den ráno. Měla jsem kolo, kufr, všechno sbalené, celou noc jsem byla na letišti vzhůru, abych si ohlídala věci. Takže i proto jsem hodně přemýšlela, že bych skončila. Ale Tomáš (Konečný – trenér) mi pořád říkal, ať neblázním, že mám podepsáno do lepšího týmu, že se to zlepší, bude to v pohodě. Takže jsem věřila, že to bude lepší, ale pořád se to ve mně pralo. To se táhlo od loňského srpna až do letošního dubna a pak mi povolil týmový doktor v Bigle, že můžu závodit a jsem teď moc ráda, že jsem se vrátila zpátky.“
Teď už máte chvíli po sezoně. Jak odpočíváte?
„Chtěla bych někam jet, třeba se na víkend podívat do Londýna, ale nic zas tak velkého neplánuju. Na pár dní jsem vyrazila do Krkonoš na túry, to bylo fajn.“
Očima expertaTomáš Konečný trenér Nikoly Noskové a české reprezentace „Nikola je člověk, který si jde za svým cílem. Cyklistiku miluje, v současnosti je pro ni všechno a podřizuje tomu život. Snaží se ve sportu dosáhnout maxima, co jde. Je ještě mladá, má to celé před sebou. Někdy je to ale složité. Každý má nějakou třináctou komnatu a něco podobného prožila Nikola v sezoně 2018, kdy se potýkala se zdravotními problémy. Právě na jejím začátku jsme zahájili naši spolupráci, takže celou loňskou sezonou jsme si prošli spolu, jak s úspěchy, tak i s těmi problémy. První část sezony vyvrcholila domácím mistrovstvím Evropy, které vyhrála, a v časovce ještě získala bronzovou medaili. Ale už tam to bylo na hranici, kdy jsme věděli, že bojujeme i s další nepřízní osudu, která sportovkyně často potkává. Lidi, které to postihne, ze začátku moc nevnímají, že je tam takový problém, případně si myslí, že se z toho dostanou sami. Ono to třeba dva tři dny šlo a pak zase bum. Takže jsem jí pak domluvil výživového poradce, zkoušeli jsme všechno možné, jak Nikole pomoct. Do letošního dubna pořád nebylo jasné, jestli bude v takovém stavu, aby byla schopná závodit na nejvyšší úrovni. Koncem dubna pak skočila do sezony a myslím, že po tom, co si prožila, ji zvládla dobře. Nakonec se i ve světovém žebříčku vrátila do elitní stovky, což znamená zajištění kvóty na olympijské hry. Takže je vidět, že je silná osobnost.“ |
