Jen málo osobností dokáže vidět dnešní bláznivou dobu v takových souvislostech jako on. Možná i pro to, že boj o lidský život je pro něj denní chleba. Slavný kardiochirurg Jan Pirk mluví v obsáhlém rozhovoru o zápolení s covidem i nepromyšlených restrikcích, jejichž oběťmi jsou i děti. A také o strachu, který ovládl velkou část společnosti. Jeho osobní příběh ale nabízí i řešení – pozitivní myšlení a aktivní styl života spojený se sportem. I ve svých téměř 73 letech totiž profesor Pirk zvládne dvě stovky operací srdce ročně. A na běžkách si pak čistí hlavu třeba při Jizerské padesátce. A jaký sport je podle něj nejzdravější? Proč si lidé dřív mysleli, že tepnami proudí vzduch? A co všechno v těle spouští stres? I o tom byla řeč.
Na celou společnost už i včetně dětí dnes kvůli dlouhé covidové pandemii dopadá čím dál větší deprese. Jak v tom může pomoct sport a aktivita vůbec?
„Začnu těmi dětmi, protože na nich jsme se tedy v tom posledním roce podepsali strašlivě. Je paradoxem, že každý živočišný druh jako první chrání svá mláďata. I s nasazením vlastního života. A naše mláďata to teď odskákala, když to řeknu slušně, nejvíc. Protože kdo teď nejvíc umírá na COVID?“
Tak zejména staří lidé…
„Samozřejmě, protože my umíráme obecně nejvíc. Ale pak také lidé obézní, lidé s chronickou obstrukční plicní nemocí, kterou si často způsobili kouřením. Všichni jim říkáme: nekuřte, hýbejte se. Jenže oni to ignorují. Samozřejmě že i je se máme snažit zachránit, jsme civilizovaná společnost. Ale nemůžeme tomu obětovat naši budoucnost. A to se tu stalo. Nedávno jsme jeli domů z hor s mým třináctiletým vnukem a on mi najednou říká: ´Dědo, víš to, že my už jsme rok nebyli ve škole?´ Vždyť to je strašné! Přitom ty děti často ani nevědí, že COVID mají. A pro ty malé je dokonce normální chřipka daleko nebezpečnější než COVID.“
Je tu nicméně obava, že mohou být bezpříznakoví přenašeči.
„Ano, to je pravda. A já neříkám, že COVID nic není. Je to blbá chřipka, nikdo na to neměl imunitu, člověku to může dát pořádně zabrat. Sám jsem jí i s celou rodinou na jaře prodělal. Ale tak ty děti pravidelně testujme, a když budou nemocní, nechme je doma. Dnes už existují testy, kdy jim nemusíte šťourat špejlí do mozku. Ale těch ostatních pětadvacet dětí ve třídě ať do školy jde a vzdělává se! A samozřejmě se měli hned v první vlně naočkovat i učitelé, aby se nebáli. Jenže ty kroky se tu dělají hrozně nepromyšleně, jemně řečeno. A ještě jedna věc s tím souvisí.“
Co máte na mysli?
„V minulosti jsme se snažili, aby děti žily zdravě a co nejmíň seděli pasivně u počítače. Aby měly zdravé sociální kontakty a dobré vzory. A jak to teď dopadlo? My jsme jim během posledních 12 měsíců jasně vzkázali, že už nemusejí ani vstát z postele. Že stačí, když budou ležet v pyžamu s počítačem na klíně a občas do obrazovky něco řeknou. To je doslova zločin na dětech. Profesor Beran, príma chlap z olomoucké fakulty, dělal výzkum, podle kterého jen na jaře za ty tři měsíce děti v průměru ztloustly o dvě kila. Teď už to bude daleko víc.“
Co všechno tento minimálně roční lockdown může v budoucnu způsobit?
„Dám vám jeden příklad. Jako kluk jsem v nějaké třetí čtvrté třídě týden nebo dva marodil. V té době zrovna paní učitelka se třídou probírala násobilku pěti. Doučil jsem se jí, ale dlouho jsem s ní měl stejně problém. Násobilky šesti, sedmi, osmi mi lítaly z hlavy, ale ta pěti mi do ní prostě takhle nevlezla. A teď si vezměte, že se ty děti nyní pořádně nevzdělávaly rok! To je tragédie. A i z hlediska zavřeného sportu je to hrozné – řadě z nich se totálně zpřetrhaly přirozené návyky a už se k němu nevrátí. Sedmnáctiletá vnučka mi nedávno povídá: ´Vy jste nám zničily mládí.´ A svým způsobem je to pravda. Nám sebrali zábavu a nechali nám práci. Dětem se vzalo obojí.“
Je pravda, že Česko patří na celém světě mezi země, kde jsou školy zavřené nejdelší dobu, přesto tu virus řádí skoro nejvíc na světě.
„A víte mimo jiné proč? Protože na jaře jsme to tu utemovali. Tehdy jsme byli pyšní, jak jsme nejlepší na světě. Jenže to tomu viru je celkem dost jedno. Už na jaře jsem říkal, že jediné cesty, jak se s ním vypořádat, jsou buď vakcinace, nebo postupná imunizace společnosti. Akorát jsme to tehdy nešťastně nazvali promořením. Bylo ale přece jasné, že přijde druhá vlna. A když se to spojilo s těmi naprosto chaotickými a neustále se měnícími vládními opatřeními, kdy lidé nejen že nevěděli, co vlastně platí, ale hlavně přestali naprosto věřit v jejich smysl, dopadlo to tak, jak dopadlo.“
Ano, chaos tu je obrovský. A v létě se Babišova vláda tvářila, že virus zmizel.
„Jasně. Protože bylo před volbama. Ale jinak tu selhaly třeba i evropské autority. Například ve vykazování nemocných a mrtvých. Evropská unie tu vydává nařízení, jak má být velká a ohnutá salátová okurka a jak má vypadat banán. Ale aby v této vážné situaci jasně řekla třeba to, jaké výtěry se mají dělat a jak je hodnotit? To ne. Anebo vykazování mrtvých – někdo jede autem a nabourá se, ale protože měl i COVID, počítá se do statistiky. Na druhé straně máte těžké případy COVIDu, kdy se pacienti v kritických stavech přeloží z covidária na normální JIP, protože už nejsou nakažliví. Tam pak zemřou, ale do covidových statistik se už nedostanou. V tom je takový guláš. Porovnáváme jabka s hruškama a kloboukama.“
Navíc celý COVID je tu silně spojený se strachem. Ten prostoupil společnost úplně stejně jako ten virus.
„A přitom právě strach a s ním spojený dlouhodobý stres zásadně snižují imunitu, kterou nyní i pro setkání s tím virem potřebujeme. Chápete, jak je to postavené na hlavu? Strach je také skvělý nástroj k ovládání lidí. To věděl i Hitler, že když společnosti ukáže nepřítele, který jí ohrožuje, bude schopný s ní lépe manipulovat. Ale roli nyní v souvislosti s tím strachem hrají i jiné věci. Například to, že moderní společnost vytěsnila ze života smrt jako jeho součást. Najednou už si neumíme představit, že by někdo šel do nemocnice a už se z ní nevrátil. Ale tak to bohužel někdy je. Možná je to i důsledek materialistické výchovy. Některé věci se prostě nedají koupit a vlastnit je na věky věků.“
Jak se dají covidové děti vrátit zpátky do života?
„Doufám, že se to povede, ale bude to těžké. Ty děti jsou nyní svým způsobem handicapované. Víc než jindy bude nyní záležet na rodičích. Ti osvícení děti navedou zpátky k aktivnímu stylu života. Těch ostatních dětí je mi dopředu upřímně líto.“
Být při sportu na dně sil? Zažil jsem to
Když mluvíte o aktivním stylu života, možná by si mohli vzít příklad právě i z vás. Nedávno jste, pane profesore, absolvoval už svojí čtrnáctou Jizerskou padesátku. Jaká byla?
„Úplně jiná než ty předchozí. Bez lidí kolem trati byla trochu smutná. Naopak příjemné bylo počasí: sluníčko, devět stupňů pod nulou, krásná stopa. Nikdo vám tentokrát také nešlapal na lyže a nelámal hůlky. Nebyly ani občerstvovačky, každý jel s batůžkem, kde si vezl jídlo.“
V jaké formě jste jí téměř v 73 letech absolvoval?
„Kdybych to vzal vyloženě podle času, tak to nebyl žádný zázrak. Asi čtyři hodiny a padesát minut. Dvakrát tolik, co to běží ti opravdu dobří. Ale užil jsem si to nádherně. A to už je v mých letech to nejdůležitější. Už nesportuji, abych lámal rekordy.“ (usmívá se)
Jak se na tak náročný závod trénuje?
„Tím že tuto zimu nejdřív nebyl sníh a pak jsem neměl čas, jsem měl k dobru jen nějakých 250 tréninkových kilometrů. Přitom každý běžkař vám řekne, že dobře se cítíte až zhruba po šesti stovkách kilometrů…“
Tak ono asi záleží, na jaké úrovni ten běžkař, co vám to říká, bude. Hodně z nich takovou porci neujede za celou zimu…
(směje se) „To možná ano. Ale já jsem na druhou stranu měl výhodu v tom, že každý den ráno cvičím. Od půl šesté do šesti. Mám svojí speciální sestavu, kterou jsem si během let i po poradách s kolegy lékaři a specialisty na rehabilitaci přizpůsobil mým potřebám. Je to kombinace protahování a posilování. A mimo jiné i hodně posiluji ruce, což se vám pak hodí, když jedete ve stopě soupaž. Také cvičím na ribstoli. A víte, co je vám zajímavý? Že když se na ní pověsím, tak nohama nedosáhnu na zem. Ale po pár vteřinách už ano. Na protažení je to ideální náčiní.“
Co je těžší – uběhnout na lyžích padesát kilometrů, anebo uběhnout maraton, kterých máte na kontě už třináct?
„Maraton je zdaleka ten nejtěžší závod, který jsem v životě zažil. Víte, co je oproti té padesátce na lyžích u maratónu problém? Že při něm musíte běžet i z kopce. Jak prostě přestanete dávat nohu před nohu, tak stojíte. (směje se) Tam není žádný čas na regeneraci. To na běžkách, když jedete z kopečka, to jde. Takže i když běžíte Jizerku pět hodin a Vasák jsem běžel i nějakých sedm, stejně byl maratón těžší.“
Vy jste zvládnul i Vasův běh?
„Tak já jsem si dělal před pár roky Worldloppet Mastera. To znamená absolvovat na lyžích aspoň deset či dvanáct laufů, z nichž aspoň jeden musí být mimo kontinent, kde žijete. Takže jsem běžel i Gatineau Loppet v Kanadě. Všechno to jsou závody na padesát a více kilometrů. Tedy když chcete toho zlatého mastera. U stříbrného stačí poloviční distance.“
Jenže vy jste chtěl toho zlatého…
„No, chtěl. Když už, tak už.“ (směje se)
Sáhl jste si při nějakém závodu takzvaně na dno sil?
„Při absolvování těch prvních maratonů se mi to stalo. Anglicky tomu říkají hit the wall, a je to naprosto výstižné. Tam prostě přijde moment, kdy najednou máte pocit, že už ten další krok je opravdu úplně poslední. Většinou to přijde někdy mezi 32. až 35. kilometrem. Ale když to nevzdáte, ono to přejde. A také když už pak máte s maratony nějakou zkušenost, tolik vás to nepřekvapí. Hrozně důležité je mít běžecký plán a toho se držet. Já jsem si už pak třeba na hodinkách nastavil, že kilometr chci běžet za pět minut. To byl můj čas a tvrdě jsem se toho držel. A to pak vidíte ty mladé kluky, jak se na vás po startu otáčí, kam že se to ploužíte. A když je pak kolem třicátého kilometru míjíte, sledujete, jak dupou na místě jako králíci. Ale jinak ten projev toho, jak vypadá dno sil, může být dost různý…“
Povídejte…
„No třeba při prvním maratonu jsem dostal strašlivý průjem. Ale opravdu strašný. Už jsem myslel, že budu muset odběhnout z trati někam na záchod. Ale srazil jsem půlky a nějak to vydržel. A když už jsem se blížil do cíle, uviděl jsem, že na časomíře jsou 3 hodiny 33 minut a 15 vteřin. Tak jsem si říkal: zpomalím, ať mám v cíli dvě trojky i v sekundách. No, nakonec jsem tam byl dřív... Prolít jsem cílem a sprintoval na záchod. Upřímně – cholera je zácpa proti tomu, co se pak dělo. (směje se) Ale to se mi stalo jen jednou.“
Když tohle poslouchám, zeptám se trošku zlomyslně. Co víc platí na rčení sportem ku zdraví a trvalé invaliditě?
„Platí obojí. Nedá se říct, že maratón je zdravý běh. Na druhou stranu: když jste správně natrénovaný a zdravý a dáte si maximálně dva maratóny za rok, mohu vám garantovat, že v mezidobí děláte určitě hodně méně zdravých věcí. Ale jinak čím jsem starší, tím víc si myslím, že žádný extrém není dobrý. A to nejen ve sportu, ale třeba i v politice nebo v náboženství. Ale jinak sport zdravý jednoznačně je.“
Prodlužuje život?
„Například Americká společnost veřejného zdraví to tvrdí. A platí to prý, i když začnete sportovat až ve středním věku. Někteří experti si ale nejsou touto teorií jistí. Ale víte, čím si jistí jsme? Že sportováním si jednoznačně přidáte roky aktivního života. Podle mě v délce života hraje zásadní roli genetika. Ale vy jí můžete buď ublížit nezdravým životním stylem, anebo jí podpořit tím, že se o sebe staráte. Takže pak třeba i v těch třiasedmdesáti letech uběhnete Jizerskou padesátku.“
Zatímco jiní třiasedmdesátici si sotva dojdou na nákup…
„Ano. A přitom se stačí třikrát týdně pohybovat aspoň hodinu v aerobním tempu.“
To znamená co?
„Lehký vzoreček je 220 mínus věk krát 0,6-0,7. Z toho si vypočtete tep, v němž byste se měl pohybovat. Tak si určíte to vaše tempo. Proto také starší lidé mají - ať dělají, co dělají - nižší výkon. Protože to jejich srdce už toho tolik nezvládne. Například já už se poslední rok nedostanu přes 145 tepů za minutu.“
Jak je to možné?
„Je to logické. Moje maximální tepovka je 220-73. Pro to starší lidé do kopce nestačí a začnou se dusit. Protože ten mladší člověk, i když třeba není tolik trénovaný, se dokáže dostat na 180 či 190 tepů. A má pak mnohem větší minutový srdeční výdej.“
Proč už se starší trénované srdce do tak vysokých tepů nedostane?
„Není už tak elastické. Nedokáže se tak rychle stáhnout a povolit. Jinak naší výkonnost dobře určuje hodnota VO2 max.“
Co vlastně ukazuje?
„Je to hodnota maximálního objemu kyslíku, který jste schopen spálit. A abyste si tuto výkonnost zvyšoval, musíte se pohybovat ne na té maximální tepovce, ale právě v tom aerobním pásmu, které pomáhá určit ten vzoreček. Protože když jdete přes toto pásmo, tělo už ztrácí schopnost regenerace, zakyselí se a už si výkonnost nezvyšujete.“
Jaký stres je zabiják a jaký pomocník
Často se říká ve zdravém těle zdravý duch. Jak se ale konkrétně ty dvě složky ovlivňují?
„Je to provázaný proces. Když vás něco bolí, tak jste naštvanej a kazí vám to radost. Když se cítíte dobře fyzicky, tak je to předpoklad, že budete mít i dobrou náladu. Při sportu si navíc vyplavujete endorfiny, což je doping tělu vlastní, je to hormon dobré nálady. A když máte dobrou náladu, nejste ve stresu a vyhnete se různým psychosomatickým onemocněním, kdy naopak ta zjednodušeně špatná nálada a nezvládnutý stres zpětně ovlivňuje procesy v těle.“
Stres je přitom skoro synonymem dneška. Co to ale vlastně je?
„Je to fyziologická reakce organismu, kterou jsme zdědili po zvířecích předcích. Tu psychickou složku řídíme mozkovou kůrou, což nás odlišuje od zvířat. Ale tu fyzickou ovlivnit nedokážeme. A stres je vlastně příprava organizmu na vypjatou fyzickou akci. Na boj, útěk nebo útok. Jenomže jak to funguje u moderního člověka? Seřve ho šéf, dostaví se stres, jenomže k fyzické akci pak nedojde. Tedy většinou… A místo boje si pak ten stresovaný člověk uvaří kafe, zapálí cigaretu a dá si něco sladkého, aby si obalil nervy. Jenže ten organismus čeká na akci. On neví, že už nejsme v době kamenné a že neprcháme před mamutem. Takže vyplaví do krve adrenalin, cholesterol, mastné kyseliny a další energetické substráty. A teď to ve vás koluje, ale vy to nejste schopni spotřebovat. A dějí se i další neuvěřitelné věci.“
Jaké?
„Například se vám na základě stresu sníží výdej moči, protože tělo předpokládá, že se při té fyzické akci budete potit a brání se proti dehydrataci. A také se vám zvýší srážlivost krve, protože při útoku byste se mohl zranit a vykrvácet. Takže tohle všechno se děje, ale ta fyzická akce nepřijde. A to je také ta chvíle, kdy naopak nejčastěji přichází infarkt jako reakce na nezvládnutý stres.“
Jak se tomu dá bránit?
„Když to vezmu podle sebe - čím víc jsem utahanej, tím radši se jdu proběhnout a dopřeji tělu tu akci. Anebo když vím, že mám před sebou náročnou operaci, třeba transplantaci srdce, tak abych se nastartoval, tak se před ní jdu ještě proběhnout do Krčáku za nemocnicí.“
A jak dlouho pak ale třeba taková transplantace trvá?
„Tak ta aktuálně poslední trvala od devíti večer do sedmi do rána.“
Cože? Deset hodin?
(usmívá se) „Opravdu. Ale to už bylo extrémně dlouhé, ten pacient byl už třikrát operovaný a bylo to opravdu složité. Průměrně transplantace trvá třeba pět šest hodin. Takže pořád je to víc než ta moje Jizerská padesátka nebo zmiňovaný maraton.“
Jste před operací ve stresu?
„Jsou dva druhy stresu. Eustres, což je pozitivní stres, a distres, což je nezvládnutý stres, který může vést třeba až k sebevraždě. Třeba u takových Romea a Julie. Zatímco ten první stres prožívá Honza, který jde zachránit princeznu před drakem a věří, že to dokáže. Anebo s ním pracují i sportovci. Třeba trenér Martiny Sáblíkové ho prý před závody rád využívá. Pravda je také taková, že jeden a týž podnět může vyvolat oba druhy stresu. Zatímco laik by se před operací srdce logicky sesypal, u kardiochirurga to vyvolá eustres, jelikož věří, že tu výzvu zvládne. Takže jsem před operací ve stresu, ale v tom dobrém, který pomáhá.“
Říkal jste, že nyní už sport neděláte kvůli rekordům, ale pro potěšení. Ale byla i u vás doba, kdy vám šlo hodně i o výkon?
„Tak zcela upřímně – i dnes se kouknu, jaký čas mám v cíli. Ale dřív to pro mě samozřejmě bylo důležitější. Třeba co se týče atletiky, měl jsem tři sny – zaběhnout Kunratice pod patnáct, Běchovice pod čtyřicet a maraton bez ohledu na čas. A všechno jsem si to splnil.“
A když jste běžel na výkon, cítil jste, že už se dostáváte na hranu fyzických sil, ozval se ve vás lékař, který vidí i tu hrozbu, co se teoreticky může stát?
„V té chvíli určitě ne. Ale víte, kdy si na to třeba vzpomenu? Když jsem na sále a máme tam nějaké to srdíčko, které se rozbuší třeba na těch 140 tepů za minutu. A já vidím, jak v tom hrudníku jede tou neskutečnou rychlostí. Pak si říkám – no do prčic, tohle dělalo i to moje, když jsem běžel naposledy do kopce na Hrádek. Teda já mu dávám… (směje se) Ale také musím říct, že chodím se srdcem pravidelně na kontroly, jestli není moc vytahané.“
Takže slavný kardiochirurg také chodí na kontroly srdce.
„Samozřejmě. A měl by to udělat každý, kdo trochu víc sportuje.“
Co to znamená mít vytahané srdce?
„U sportovců po nějaké době vídáme dva druhy srdcí. Hypertrofické u sportů jako je sprint, vzpírání, kde je člověk po kratší dobu v maximálním zatížení. A pak srdce vytrvalostní, které je namáhané po delší dobu. A to je velké, takzvaně vytahané. Protože když si vezmete, že normálně srdce čerpá 5-6 litrů za minutu, ale při maratonu je to třeba tři hodinu 20 litrů, tak ten srdeční sval se vám opravdu trošku vytáhne. A taková srdce jsou později náchylná k poruchám srdečního rytmu. Takže je dobré na to pamatovat.“
V medicíně jste byl v řadě věcí průkopníkem. Jako první ve východní Evropě jste například prováděl dohromady transplantaci srdce i plic.
„Ano, řadu operací jsme dělali jako první v Česku, dvě operace jsme v IKEMu dokonce dělali jako první na světě. Já o tom vždy mluvím v množném čísle, protože stejně jako ve sportu je tu nutný týmový přístup. Sám nedokážete nic. Navíc se stále snažím obklopovat mladými a šikovnými lidmi. A vím, že někteří moji žáci musejí být jednou lepší než já. Protože kdybych se toho bál, tak nebude žádný pokrok. S tím se musíte smířit stejně jako s tím, že ty Kunratice poběžíte rok od roku pomaleji. Mám radost, že řada mých žáků dnes vede jiné velké kliniky.“
O jaké operace, ty první na světě, šlo?
„Tak například jsme úspěšně nahradili srdce dvěma čerpadly. Tam z toho srdce nezbylo vůbec nic. Ten pacient pak žil ještě 200 dní a chodil tady na pivo do hospody vedle nemocnice. Bohužel se ale nakonec transplantace nedočkal, protože dostal zápal plic. Jako první v Česku jsme také začali operovat Svědky Jehovovy, kteří odmítají krevní transfúze.“
To jde provést srdeční operaci bez transfúze?
„Jde to… (směje se) Musí to dělat zkušený chirurg, který dobře odhadne, na co si může troufnout. Také jsme přišli na to, jak operovat pacienty v dialyzačním programu, kteří se dřív nechávali umřít. Víte, cílem naší kliniky bylo už historicky zpřístupnit špičkovou světovou medicínu v oblasti kardiochirurgie českým pacientům. O to se snažíme už dlouhé roky.“
Nejzdravější sport? Běžky! Za to MMA...
Z toho všeho je cítit, že vaší přirozeností je objevovat nové přístupy. Platí to i ve sportu?
„To bych si nedovolil říct… I když třeba už v roce 1985 jsme s kamarády, co jsme spolu plavali na Bohemce, začali dělat triatlon. Ne že by to byl první triatlon v Československu, ale zase tak moc jich před námi nebylo.“
Co všechno jste dělal za sporty?
„Vezmu to opačně – nedělal jsem box, golf, šerm, parašutismus a pár dalších. (směje se) Ale mým hlavním sportem byl v mládí pozemní hokej. Nejdřív jsem hrál za Slavoj Vyšehrad, pak jsme přestoupili do Slavie. Nakonec jsem s hokejem skončil kvůli rukám, přes které vás občas někdo vzal. I když oni na mě byli docela hodní. Nevěděli, kdy mě můžou potřebovat. No a také jsem běhal přespolní běhy jako mladý, a pak mi učaroval ten triatlon. Měl jsem k němu blízko i proto, že jsem už dřív také závodně plaval a hrál vodní pólo za Bohemku. Také jsme dost jezdili na vodu a od té jsme se zase dostali i k námořnímu jachtingu. Moře miluju.“
To je tedy záběr!
„A na moři jsme dělali i velké plavby, byť jsme nejdřív mohli jen do NDR. Jinam nás nepustili. Tak jsme nasedli do trabantů a odjeli do Greifswaldu. Až později jsme se dostali i jinam. Ale tehdy to byla ještě ryzí jachtařina bez satelitů. Jezdili jsme jen podle majáků a leteckých radiomajáků. Nesměli jsme mít ani vysílačku, aby se z nás asi nestali diverzanti. Takže jsme pro případ nouze měli jen pistoli s několika barevnými raketami… A také jsme občas neměli všechny potřebné mapy, ty tehdy byly hrozně drahé. Takže jsem podle náměrů těch radiomajáků namaloval například mapu Biskajského zálivu a kanálu La Manche a podle nich jsme opravdu jeli.“
A jak to dopadlo?
„Jak vidíte, jsem tady. (směje se) Ale zažil jsem se sportem i jiné dobrodružné příběhy. Když jsme například v pozemním hokeji vyhráli ligu, dostali jsme šanci vyjet na západ. A tak jsme přemýšleli, jak přes hranice propašovat i pár marek, abychom těm nejbližším mohli něco koupit. Nakonec jsme je schovali pod izolaci na hokejce. Dali jsme jednu vrstvu izolace, pak marky v igelitovém pytlíku a další vrstvu izolace. Jednou jsme pak ty hokejky vzali na trénink, abychom je opatrně obouchali. Mysleli jsme na všechno. (směje se) Ale teď jsem si uvědomil, že jsem zapomněl mluvit víc o běžkách. Na nich mám i několik medailí z mistrovství světa lékařů.“
Je to časté mezi lékaři, že takhle sportují?
„Když budu mluvit za náš tým, tak postupně všichni jak stárli a začalo je občas něco bolet, tak začali rekreačně běhat. A někteří naši mladí anesteziologové, jsou dokonce vynikající běžci!“
Není to náhodou v IKEMu podmínka pro přijetí?
„Tam jsme se zatím nedostali. (směje se) Jo a jezdil jsem i na koni. Proutěné překážky, parkúr a nakonec i vozatajskou soutěž za Statní statek Český Brod.“
Neuvěřitelné! Nazval byste nějaký z těch sportů nejzdravějším?
„Pro mě jsou to běžky. Jste uprostřed krásné přírody na čerstvém vzduchu, zaměstnáváte celé tělo – ruce, nohy, břicho – a navíc oproti běhu tam nejsou ty dopady zatěžující klouby, ale skluz. Co bych naopak rozhodně lidem, kteří nemají skvělou běžeckou techniku, nedoporučoval, jsou kolečkové běžky. Jsou dost nebezpečné. Když spadnete na sněhu, tak buď uděláte lavor do prašanu, nebo se sklouznete po sněhu. Na kolečkových běžkách ale spadnete na asfalt a nedopadá to často dobře.“
Je nějaký další sport, který jako lékař vyloženě nedoporučujete?
„Tak úplná šílenost jsou pro mě bojové zápasy bez limitů, kde se nesmí snad jen kousat. Víte co - to je pro mě už Starý Řím a gladiátorské hry. A já mám obavu, že ta naše euroatlantická civilizace se řadou rysů tomu Římu před jeho pádem začíná nápadně podobat. Bohužel.“
Vraťme se k vaší profesi. Když mluvíte o srdci, často mu říkáte srdíčko.
„A už jsem se taky dozvěděl, že prý je to infantilní.“
To mě nenapadlo. Ale proč mu tak říkáte?
„Říkám srdíčko z toho důvodu, že s ním musíte zacházet opravdu jemně. To není kost, kde to můžete vzít i trochu silou. A navíc každé vyžaduje úplně individuální přístup. Jsou tři věci, které si dle mě zaslouží speciální přístup: srdíčko, ženy a automobiloví veteráni.“ (usmívá se)
Když operujete někoho, koho znáte, je to pro vás větší stres?
„Má jednu zásadu – ke každé operaci přistupuji s respektem, ne se strachem. I k té nejjednodušší operaci. Nikdy také nesmíte říct – tohle je VIP pacient, tak to udělám nějak jinak, nějak líp. Protože nejlíp jak to jde, operujete každého pacienta. Takže pokud to najednou chcete udělat jinak, je velká pravděpodobnost, že to uděláte naopak hůř.“
Se srdcem je spojeno možná nejvíce ustálených rčení. Mít to na srdci, ležet na srdci, přirůst k srdci, vidět do srdce. Proč to tak je?
„Má to logickou příčinu v tom, že se srdcem jsou odjakživa spojeny různé stresové situace. I láska, které se srdce stalo symbolem, je přece stresová situace. Dlouho ale lidé o oběhové soustavě nevěděli nic a mysleli si, že tepnami proudí vzduch…“
Počkejte, opravdu?
„Jasně. Také proto se tepnám říká arterie – průdušnice. Protože při prvních pitvách ty tepny byly prázdné, takže si lidé mysleli, že jimi proudí vzduch. Až v sedmnáctém století se popsala funkce srdce a krevního oběhu. Takže do té doby si lidé jen uvědomovali, že v těch vypjatých situacích se jim srdce rozbuší a něco je jinak. A proto mu dali tak zásadní roli.“
Mám poslední otázku – pane profesore. Co vám teď nejvíc leží na srdci?
„Přeju si, abychom se co nejdřív vrátili k normálnějšímu životu, protože jsme už z toho všeho všichni hrozně unavení. Všem už se nám strašně stejská po rodinách a kamarádech. Voláme si, píšeme, ale to přece není ono. Nic nenahradí lidské potkávání. A také si přeji, aby tento stát řídili odborníci, kteří nebudou vymýšlet nesmyslné restrikce a naopak budou víc myslet na budoucnost této země.“
Jan Pirk
|