Na vodě kosí medaile, ale kajakář Josef Dostál by mohl klidně ukazovat své rybářské úlovky jako slavný Jakub Vágner. Trojnásobný olympijský medailista a úřadující vicemistr světa na singlkajaku má za sebou s pruty mimořádně úspěšný a zajímavý podzim. Před pár dny v Mexiku chytil svého prvního tuňáka. A hodně zažil i v Tokiu, kde bude za rok závodit na olympiádě.
V Tokiu jste byl na známé burze tuňáků, jaké to bylo?
(smích) „No, to bylo bezvadný. Z těch tuňáků modroploutvých jsme si dali i suši. Šli jsme tam velmi brzo ráno. Nedostali jsme se přímo na tu aukci, ale koukali jsme zeshora, mají tam prosklené kukaně. Tam byli tuňáci nejenom z Japonska, i z celého světa.“
Jak s rybami Japonci pracují?
„Když tuňáky chytí, dají jim elektrickou ránu, aby maso tím stresem, bojem neztratilo na kvalitě. Tuňáka vytáhnou, mají tam stroj na vyvrhnutí vnitřností, takže místo ploutví mají díru. Okamžitě na lodi to zamrazí na minus 70 stupňů. Byly tam vyříznuté koláče, podle toho se dražily ryby. Viděli jsme tam flákoty, steaky masa. Bylo tam třicet, čtyřicet lidí a dražili to.“
Jaký jste z toho měl pocit?
„Je mi trošku líto vidět tam tolika mrtvých velkých tuňáků, kteří se prodávají za neuvěřitelné peníze. Myslím, že restauracím, co to nakupují, se to nemůže vyplatit. Spíš jim to dělá dobré renomé, že oni jsou ta restaurace, která kupuje nejdražší tuňáky na světě. Dal jsem si tam suši z tuňáka, měli jsme pět druhů. Maso z každé části tuňáka se liší. Dá se udělat tatarák, pak z části břicha, kde je to hodně tučné, pak jsou ještě další části.“
Ryby jste v Tokiu ale viděl i přímo na dráze při předolympijské zkoušce, že?
„Bylo tam hejno válcovitých ryb, měly kolem šedesáti centimetrů, nějaké stříbrné potvory, plašily se na poslední chvíli. Při závodě se mohlo stát, že by člověk mohl při té rychlosti na nějakou narazit. Na té velké vodní ploše nešlo ryby nevidět.“
Je problém, když do ryb při jízdě narazíte?
„Trošku to zpomalí. Je to předaná energie. Loď jede nějakou energií, má nějakou rychlost a teď narazí do té ryby, která se projeví na ztrátě rychlosti. Nakolik, to by se vypočítat dalo. Ale nejsem takový hydrodynamik, abych věděl, jaký odpor má ta loď.“
Na podzim jste měl čas také na vlastní rybaření, jaký byl váš nejlepší úlovek?
„Byl jsem na rybách v Norsku, taky na dovolené na Maledivách. Jinak jsem byl tady v Česku, chytal jsem jak na mouchu, tak na přívlač. Nejvíc si cením, že jsem na Maledivách chytil wahoo, česky se jí říká makrela Solandrova. Měla 120 centimetrů. Oni nám ji udělali ještě večer k večeři, což bylo naprosto geniální, takhle čerstvá, mořská ryba, fakt dobrý… Za zmínku by stál hejk atlantský, u nás se mu říká štikozubec, měl 113 cenťáků. Toho jsem chytil v Norsku, vytáhnout mi ho trvalo tři, čtyři minuty. Dal jsem mu ze sta metrů trochu výtah nahoru na vzduch.“
Vzpomenete si, co všechno jste letos chytil?
(smích) „Tak to bude mník, treska, štikozubec, makrela, na Maledivách ta makrela Solandrova. U nás v Česku jsem chytil štiku, candáty, vokouny, pstruhy, lipany, pstruhy duhové, tlouště, bolena a dokonce se mi podařilo podseknout i 75 centimetrů velkého kapra.“
Takže máte plný mrazák?
„Ne, já jsem to skoro všechno pustil. Jenom občas, když chci potěšit přítelkyni, tak udělám večeři. Ale jinak ty ryby plavou dál ve vodě.“
Baví vás vařit?
„Jo. Baví mě hrát si s rybami. Dělám je na pánvi, nebo v troubě. Lehce okořením a šoupnu to tam. Záleží hlavně na tom, aby ryba byla dobrá, čerstvá, kvalitní, a aby se nevysušila.“
