Výzva. Ohromná šílenost. Rozeběhnete se naplno proti svahu, který má v kritickém bodu sklon 37 stupňů. Všechno vás bolí, dochází vám kyslík, nemůžete dýchat. Ale MUSÍTE A HLAVNĚ CHCETE. Cesta zpět není, jen nahoru. To je závod Redbull400 – extrémní sprint v podobě výběhu na vrchol skokanského můstku K120 v Harrachově.
S velkým respektem jsem koukal na všechny ty v dobrém smyslu blázny, kteří se ženou nahoru s vědomím, že je čeká nejtěžších 400 metrů v životě, jak trefně titulují závod nejen jeho organizátoři. Když stojíte pod harrachovskou K120, teprve si uvědomíte, jaká fuška vás čeká. A co teprve ten pohled shora a pocity, které ve vás proudí po tom, až se vyšplháte nahoru. Tohle můžou běhat jen magoři, říkám si na kopci. A teď jsem jedním z nich. Co tady vlastně dělám?
Koukání jako obdivující divák bylo dost, letos jsem si řekl, že to taky vyzkouším. Poprvé na vlastní kůži. Od začátku jsem věděl, že to bude jen boj sám se sebou, nezajímá mě čas ani pořadí. Ať si skončím třeba poslední, to je mi fuk. Ale chci to zažít, tuhle výzvu, challenge prostě chci dát. Obrovsky mě to láká. I když vím, že nemám na to ještě tolik natrénováno. Ale čekat, až nastane ten pravý čas, to se taky nemusíte dočkat nikdy.
Nechám se hodit do vody. A pěkně poplavu. Nějaký ten rok už chodím pravidelně do fitka, běhám, oblíbené mám i kopce a především schody, dělám různé sporty od fotbalu přes beachvolejbal až badminton. Ale nějakou speciální přípravu na tuhle obří výzvu schválně vynechávám. Stejně člověk nejlíp zjistí, jak na tom je, až když se sám postaví na start. A po hlavě, naplno, jde do toho. Jednu věc jsem však šeredně podcenil, o tom ale o něco později.
Je pátek 18.00, chystám se na první výzvu. Noční sprint s Benzinou, „jen“ 230 metrů, končí se na bubnu. Tedy místě, přes které se skokan na lyžích po odrazu z hrany můstku přenáší v letu. Od rána vydatně i vytrvale prší, déšť neustává. A chčije, a chčije, říkám si legendární filmovou hlášku schovaný ve stanu Benziny a tvářím se kysele. Kapky vody konečně přestanou padat až těsně před startem závodu. Aspoň že to. Ale i tak vím, že to bude malér.
Kouknu na své boty. A ku…Sice jsou perfektní, speciální na běh, ale na rovinky a silnici, tvrdý povrch. Tohle fakt nebude to pravé ořechové. Představa, jak se drápu po mokrém terénu nahoru, klouže mi to, stojí za starou belu. Ale když už jsem tady, nemůžu to vzdát. Jdu se rozhýbat, nervozita se stupňuje. Všude je mokro, zima, ale ani to neodrazuje další nadšence, kterých neustále přibývá. Už to nejsou desítky, ale stovky. Můstek osvícený světly vypadá famózně. Nádhera!
Spíkři rozjíždějí atmosféru, jeden si mě vybírá na rozhovor. Ajéje, co když řeknu hovadiny. Kdybych tak jen věděl, co pak bude následovat….A už stojím na STARTU! Rozjet naplno, opakuji si, dát do toho všechno, a uvidí se. Hlavně dýchat. Nasazuju slušné tempo, zhruba po 120 metrech už lezu po čtyřech, jako většina ostatních. Nastává kritické místo, sklon 37 stupňů. Nejde to, klouže mi to nechutně, jako bych šplhal po srázu namazaném něčím lepkavým. Do hááááje!!!
A je to tady. Nohy mi ujíždějí, nemůžu se zapřít. Po břiše jak lachtan svištím dolů, nejde to zastavit. Rychle a zběsile, trvá to sotva pár vteřin. Sešup o dvacet, možná třicet metrů. Pracně vybojovaných. Promáčenej, sedřenej, zahanbenej. Trapas. Ale kolem žádný smích, naopak diváci mě ženou zpátky nahoru. Vzpomenu si na film Kokosy na sněhu. Jak po karambolu popadnou bob a do cíle ho donesou nad hlavama. Tak nějak si teď připadám i já: Nesmíš to vzdát!
Hlavně díky neskutečné podpoře lidí kolem, kteří fandí, burcují: „to dáš, bojuj“, konečně vyšplhám do cíle. Skoro pořád se držím hrazení, vím, že nesmím už podruhé sklouznout. Morální i fyzické síly by se už podruhé hledaly těžko. Čas něco kolem deseti minut, s přehledem poslední místo. Pro srovnání, nejlepší to dali asi za dvě minuty. Hrůza, děs. Ale jsem tam. Naštvanej, že jsem to tak pohnojil. Ale i tak trochu hrdej, že jsem to nevzdal. Never back down!
Druhý den v sobotu jsou hlavní závody, kam jsem se taky přihlásil. Vůbec se mi tam nechce. Už neprší, terén by mohl být už lepší. Ale stejně se mi do toho nechce. Naštěstí mám podporu od kamarádky a kolegyně Terky. Přeci nebudeš zbabělec. To fakt ne. Jdu na start. V kvalifikaci se běží zas „jen“ 230m. Už trochu vím, jak na to, ale i podruhé je to dřina. Dostat nahoru víc než dva metry délky a cca 108 kilo živé váhy, když se nemůžete pořádně zapřít nohama, dá zabrat.
Roztaženej jak pavouk to tahám hlavně rukama. Tentokrát už bez pádu. Sice končím jako třetí od konce, ale boj nad sebou vyhrávám. Vydýchávám, nohy, ruce i plíce jsou v jednom ohni. Ale vím jedno: za rok jedu znovu, už naostro. A až na vrchol, chci zažít těch 400 nejtěžších metrů v životě. Kopačky s kolíkama, potrénovat, a už nebude prostor na žádné výmluvy. Chci zas mezi ty extrémní šílence a zažít neskutečnou atmosféru, která se během závodu nad K120 vznáší.
