Otázka dopingu je ve sportovním světě velmi ožehavým tématem. Jinak tomu není ani v MMA. Jak se na to dívá jeden z nejlepších českých trenérů? „Huntuje to tělo. Podle mě je ale doping i shazování váhy, je to nefér,“ hodnotí kouč pražského Penta gymu Daniel Barták. V posledním díle rozhovoru pro iSport.cz se rozhovořil i o psychické stránce bojovníků a o své spisovatelské kariéře.
Ráda bych se zeptala na otázku dopingu v MMA. Proslýchá se, že na lokální úrovni to bývá celkem problém. Jak se na to díváte vy jako trenér?
„Určitě je problém, když nastupujete proti přesypanému borci. Bohužel si někteří zápasníci neuvědomují, že je to pro jejich tělo špatně. Soustředí se jen na samotný výkon, ale to, co se děje v jejich tělu je jim jedno. Přitom to někteří do sebe perou už od začátku kariéry, kdy ani tolik nejde o výsledek, jako o sbírání zkušeností. Co budou dělat, až se dostanou na úroveň, kde jsou dopinkové kontroly? Brečet, že o tom nevěděli?“
Není to pak pro poctivého zápasníka trochu demotivace, když má proti sobě třeba třetího nadopovaného protivníka v řadě?
„Steroidy vám naštěstí nedají lepší odolnost proti ranám nebo škrcení. I když… Pořád můžete věřit, že vaše dovednosti jsou lepší než soupeřovy. Já ale jako nefér považuju už i shazování a opětovné nabírání váhy. Někteří zápasníci shazují deset, dvacet kilo během několika dní a to samé pak za pár hodin naberou nazpátek. Teď se to v některých organizacích sice trochu omezuje, zápasníci jsou hlídáni, aby ten rozdíl mezi úbytkem a nárůstem váhy nebyl v posledních dnech před zápasem tak enormní, ale na té lokální úrovni to prostě nejde. A tak se i nadále bude stávat, že někdo kdo si hlídá svých 70 kilo a má za soupeře pak někoho, kdo po vážení nabere zpátky 10 kilo. Podle mě je to stejný problém jako steroidy.“
On doping není problém jen bojových sportů, stačí se podívat na ruský státem organizovaný doping, který se teď hodně řeší. Co by se podle vás muselo změnit, aby se tomu v budoucnu zamezilo?
„Sportovci jsou tlačeni k výkonu, když nepřichází, nepřichází ani finanční ohodnocení. To je uzavřený kruh, z kterého se jen těžko dostanete ven. Když si vezmete třeba cyklisty, ty kopce jsou tak náročný, že tam vždycky musí být něco lepšího, co se při kontrole nezjistí. Podle mě si ten člověk musí vždycky něčím pomoct, a jestli ne tak jsou to prostě nadlidi, a mám k nim obrovský respekt. Popravdě mám ho, i když si myslím, že něco berou, protože to, co vydrží, může vydržet opravdu jenom nadčlověk.“
Je to ale už vůbec o sportu?
„Je to o penězích. Ale to je v dnešní době asi jakákoliv činnost, kterou děláme. Je to o tlaku na jednotlivce, na jeho výsledek. Je to o pokušení. O čistém svědomí.“
Ráda bych teď trochu odbočila. Vy kromě trénování píšete i knihy a povídky. Jak jste se k psaní dostal?
„Hodně mě oslovil Stephen King. Jeho tvorba se mi strašně líbila a nadchla mě myšlenka psát podobně úžasné příběhy jako on. Tak jsem to zkusil. V roce 2004 jsem dokonce svépomocí vydal knihu ‚Na útěku‘. Pak jsem se ale na nějaký čas psaní přestal věnovat, nebo jenom paběrkoval. Obrat nastal až předloni, když jsem začal psát MMA blog. Díky němu jsem se hodně vypsal a ponořil se do psaní o něco víc.“
Na čem teď pracujete?
„Mám rozepsaných pár povídek a jeden román s pracovním názvem ‚Stinná místa‘, ale jde to pomalu. Nemám na to tolik času, kolik bych potřeboval. Říkal jsem si, že na konci roku 2017 bych mohl mít dopsanou první verzi, ale to už asi nestihnu, takže to odkládám na konec tohohle roku.“
Dostal jste se dvakrát za sebou mezi top 10 bloggerů roku. Považujete i tohle za svůj velký úspěch?
„Předloni jsem byl druhý a vloni sedmý. Ano, beru to jako velký úspěch a jsem vděčný všem, kteří pro mě hlasovali nebo moje blogy čtou. Popravdě si ale v tuto chvíli nejsem jistý, zda v tom budu pokračovat. Nemám moc času a ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že chci dopsat knížku a napsat nějakou tu povídku, nenašel jsem pro blogování místo. Je to paradox. Jako blogger jsem si udělal nějakou čtenářskou základnu, a teď to zavírám a pouštím se do něčeho, kde teprve začínám. Je to nová výzva. Psaní je pro mě srdeční záležitost. To, že ze shluku myšlenek nakonec může ožít skutečný příběh, je prostě neskutečné.“
V jednom z vašich blogů píšete, že velkou roli u bojovníků hraje i psychika sportovců. Jak vy to řešíte? Radíte bojovníkům sám, nebo vám pomáhá nějaký mentální kouč.
„Spolupracovali jsme se studentkou psychologie Bc. Karolínou Vavříkovou. Já mám něco vyčteného. Když si nevím rady, požádám ji, nebo někoho stejně erudovaného o pomoc. Druhá věc je, že ne vždy mé rady padají na úrodnou půdu, ale to si každý musí přebrat sám. Já ho můžu jen nasměřovat, kam se kdo vydá, už je každého věc.“
Je psychika velkým problémem bojovníků?
„Já si myslím, že je alfou a omegou. Kluk, který nemá tak dobrou techniku, ale věří si, může v kleci dokázat velké věci a naopak. Zápasník, který je na tréninku k neporažení, může v zápase vyhořet. Dobře si pamatuju z vlastní kariéry, jak velký rozdíl byl, když jsem si věřil a kdy ne. A nemuselo to být jen o síle soupeře, ale i o vnějších a vnitřních tlacích, se kterými jsem se musel popasovat. Když na mě spadla psychická deka, byl jsem už po pár sekundách zápasu zakyselený, ztuhlý, pomalý a jel na autopilota. V opačném případě jsem se cítil, jako superman. Všechno to bylo jen o nastavení hlavy, o čemž jsem tenkrát před dvaceti lety moc nevěděl.“
Jednou jste napsal, že píle a dřina je víc, než talent. Mohl byste tu svou myšlenku trochu rozvést?
„Já si myslím, že to tak je. Pokud se talentovaný bojovník zastaví u toho, že mu všechno jde a nedává tomu nic navíc, tak sice bude po určitou dobu fenomén, ale když nebude dostatečně makat na fyzičce nebo spárovat, tak ho klidně přejede i ten, který má méně talentu, ale dře. Je prostě potřeba do toho srdce a píli dát.“
Je ale možné, aby člověk, který není zrovna talentovaný, se dostal jen pílí a dřinou někam vysoko?
„Já si myslím, že jo. Každý člověk má na něco talent, nevěřím, že se rodí lidé bez talentu, kteří jsou úplně k ničemu. Důležité je ho pak v sobě najít a začít na něm pracovat. Chápu, že ale ne vždy je to možné a díky okolnostem jste nuceni dělat něco jiného, co vás třeba nebaví, ale živí. MMA je mix bojových sportů, každý si tam může najít to svoje a tomu přizpůsobí svůj styl. Kam to dotáhne, ovlivňuje spoustu okolností. Psychika, výběr soupeřů, štěstí, náhoda.“
Popularita toho sportu je veliká. Cítíte to třeba i na tom, že na tréninky chodí lidé, které by to dřív moc nezajímalo?
„Určitě spousta lidí už pochopila, že MMA je sport jako každý jiný. Skladba těch, kteří do Penta gymu chodí, je hodně pestrá. Studenti, podnikatelé, lékaři, vysokoškolský profesoři. Spousta lidí nemíří do klece nebo do ringu, ale pouze se chtějí vybít, naučit něco nového, získat sebevědomí. Hobíků je u nás víc, než potencionálních zápasníků, tím je asi řečeno vše. Samozřejmě, že předsudky v některých lidech přetrvávají, ale těm můžu jen doporučit, ať přijdou do Penta gymu na trénink. Ať si sáhnou na to, čemu nerozumí a hned poznají, že to není jen o tupém mlácení do hlavy. Je to o technikách, o spoustě technik, které se člověk musí naučit, aby se posunul dál.“
Řešíte nějak, když k vám přijdou na trénink lidi, kteří si chtějí jen něco dokazovat a jsou na ostatní zbytečně tvrdí?
„Ono je to těžké. Každý má představu, že agresor může být jen plešatý vazoun s IQ tykve. Když ale dáte možnost se poprat, relativně bezpečně, úředníkovi s brejličkama nebo někomu takovému, pak se občas nestačíte divit. Musíte takové lidi krotit, protože můžou být nebezpeční nejen svému okolí, ale i sami sobě. V každém z nás je agrese, otázkou je, jak s ní umíme zacházet. Samozřejmě, když je to u zkušených kluků, kteří už mohou ubližovat tím, co umí, tak to hned zarážím.“
