Před rokem se v rodné Plzni velkolepě loučil s vavříny našlapanou kariérou. Před pěti tisíci fanoušky a za účasti megastars světové házené. Dnes je prý Filip Jícha někdo úplně jiný. Hlavou, tělem i duší trenér. V severoněmeckém Kielu se stal hlavním koučem a má jasnou vizi, jak tým vést. „Na spoluhráče jsem býval extrémně krutej, protože jsem chtěl vyhrávat. Dnes jsem pedant na disciplínu, ale zase takovej pes nejsem. Cesta k úspěchům vede přes sebeobětování,“ tvrdí sedmatřicetiletý nejlepší házenkář světa roku 2010.
Z profesionálního sportovce se prý srovnal na normálního člověka. „Přibral jsem asi 12 kilo, mám se fajn. Nic mě nebolí, z postele vstávám s radostí,“ usmál se Filip Jícha.
V Praze - Krči se zúčastnil exhibičního souboje v rychlosti nadhozu s baseballovými reprezentanty Markem Minaříkem a Danielem Padyšákem. A ukázal, že má pořád ránu v ruce. Míček z ní letěl přes 120 km/h. I když oba „profíci“ dosáhli rychlosti ještě o 20 km/h vyšší, byl se sebou spokojený. „Vždyť jsem neházel tři roky! Byla to skvělá zábava, ale musím říct, že jsem měl obrovskej strach o to svoje rameno,“ připomněl část těla, která ho během kariéry notně potrápila.
„Překvapilo mě, jak je baseballový míček lehký oproti házenkářskému. Já jsem raději házel těžším. V dobách, kdy jsem se cítil opravdu dobře, jsem při zápase dával rány kolem135 km/h,“ zavzpomínal. Jeho kariéra je ovšem už minulostí, po sezoně v roli asistenta se v Kielu, kde sbíral největší hráčské úspěchy, stal hlavním trenérem.
Nechybí vám po přerodu z hráče na trenéra adrenalin?
„Nechybí mi vůbec. Moje hráčská kariéra je uzavřená. Teď jsem úplně někdo jiný než hráč. To období mě dohání v podobě mých hráčských úspěchů, ale už jsem hlavou, tělem i duší trenér. A hrozně mě to baví.“
V čem je to jiné?
„Ve všem. Musím být možná ještě pilnější, než jsem býval jako hráč, pokud chci obstát v obrovské konkurenci a přivést svůj tým k úspěchům. Ale to já mám v krvi! Trenérství je pro mě rozhodně skvělá zkušenost. Naplňuje mě to, dává mi to směr života.“
Najde se ve vaší nové práci něco, co jste nečekal? Překvapilo vás něco?
„Relativně jsem věděl, co mě čeká. A především mám vlastní vizi, jak to chci dělat, a tu se snažím následovat. Inovuju tréninkový proces, starám se, aby hráči měli zpětnou vazbu. Sbíráme data. Mým hlavním úkolem a náplní je vést tým a sportovně ho rozvíjet. Abychom byli konkurenceschopní. Dostal jsem úžasnou možnost vést jeden z nejlepších týmů světa a očekávání, stejně jako tlak sportovní veřejnosti a fanoušků, je veliké. Ale kdo s takovým tlakem není schopen pracovat, asi by tenhle job dělat nemohl.“
Ovšem vy jako někdejší nejlepší hráč světa dobře víte, co je tlak.
„A to je obrovská výhoda. Nemůže to dělat někdo, kdo to sám nezažil. To jsou vzorce, které jsou víceméně nepřenositelné. Když se vám daří jako hráči, devadesát procent lidí za vámi stojí a deset procent vás chce nějakým způsobem třeba poškodit. A s tím se musíte srovnat. Ale jako trenér, tedy zodpovědná osoba, jste víc na ráně. Tam je to tak 80:20, když se daří, a 50:50 když se nedaří. Chce to mít životní kotvy, které dávají směr a utvrzují vás, že to děláte správně. Já můžu říct, že jsem na to připravený. Byť jde o výzvu, která je mnohonásobně vyšší, než když jsem hrál.“
| Filip Jícha |
|
Narozen: 19. dubna 1982 (37 let) |
Prozradíte, v čem spočívá vaše trenérské know how?
„Snažím se vštípit sportovcům pracovitost. Plno hráčů, zejména z mladší generace, chce slavit, touží zvedat nad hlavu trofeje. Ale kus sebeobětování, které je víceméně nutné, do toho dát nechtějí. Většina chce jít cestou nejmenšího odporu. Jenže v profesionálním sportu to nejde, tam taková rovnice neplatí. Kdo mě zná, a jsou mezi nimi i mí současní svěřenci, s nimiž jsem ještě hrál, ví, že jsem byl jako spoluhráč extrémně krutej. Protože jsem chtěl vyhrávat! A cesta k vítězství vede jen přes sebeobětování. Pro mě je alfou a omegou disciplína. Na mítinku, na tréninku, všude tam, kde se dělají důležité věci. Ty, které pak rozhodují o tom, jestli vyhrajeme, nebo prohrajeme. Na disciplínu jsem extrémní pedant, to už si moji svěřenci stačili ověřit.“
Stěžují si?
„Občas jo. Ale musí pochopit, že já i oni usilujeme o totéž. Že nestojíme proti sobě, ale jsme na jedné lodi. Já jsem sice na pomyslném kapitánském můstku, ale pořád na stejné lodi. Vyžaduju na nich, aby pracovali každý sám na sobě a aby dělali pokroky jako tým. A já jsem ten, který musí zařídit, abychom společně šli správným směrem.“
Takže v přípravě jste trenér – pes…
„Zase takovej pes nejsem, já jsem lidskej. Ale je třeba vidět, že házená není žádná náhoda, nic nevyjde jen tak samo od sebe, všechno musí být do detailu připravené a rozpracované. Takže jsem sice v první řadě člověk, ale pokud neděláme, co jsme si řekli, je samozřejmě nutné hráče usměrnit. S někým je třeba mluvit trošku přísněji, jiný zase potřebuje spíš kamarádskou ruku. A pochopitelně je výhoda trenéra, který má chuť a vůli se vzdělávat, aby tohle rozpoznal. A třeba oslovil tým právě tím. Fakt nejsem pes. Pokud tedy jdeme po cestě, kterou jsme si nastavili.“
A co na lavičce? Jste hecíř, nebo spíš kliďas?
„Jak kdy. Jako první asistent jsem měl za úkol být spíš být impulzivnější, byť mi tento způsob koučování není úplně vlastní. Přece jen při zápase analyzuju velké množství věcí, a to emoční stránku trošku potlačuje. Nejraději bych chtěl být trenér, který prožívá napětí v sobě, ale navenek vyzařuje obrovský klid.“
Zatím to vypadá, že jako kouč jdete správnou cestou.
„Je třeba tým nastavit. Já jsem první, kdo se stáhne a zůstane v pozadí, pokud budeme úspěšní. Protože vím, jak je úžasné užívat si tu energii, když přijdete do šatny a víte, že jste něco vyhráli. Letos jsme mohli získat dva tituly (Kiel ovládl Německý pohár, v bundeslize skončil druhý). Ano, myslím, že jsme se vrátili na správnou cestu. Po čtyřech letech, kdy se Kiel trochu zabrzdil a tolik úspěchů nepřicházelo, věřím, že teď budeme pokračovat dobře. Čeká nás náročná sezona, s Ligou mistrů, s olympiádou. Odehrajeme až 65 utkání, to je obrovské množství. Hráči budou muset zvládnout hodně, ale naše cíle určitě proto nebudou nižší. O to náročnější je to výzva a já, abych pravdu řekl, se na to extrémně těším. Mám spoustu energie a chci ji předávat dál.“
Asi vám prospělo, že jste si prvním rokem prošel v roli asistenta hlavního trenéra, že?
„Ano, bylo skvělé, že jsem tam mohl být. Byl jsem zodpovědný za sportovní rozvoj, za všechny podpisy. A mohl jsem se rok pozvolna připravovat, aby změny, které teď v létě prosadím, dokonale klaply. A ještě jedna věc mě těší.“
Ano? Která?
„Že jsme tou úspěšnou sezonou připravili skvělou rozlučku Alfredu Gislasonovi, který trénoval Kiel, už když jsem tam hrál já. Myslím, že poslední rok, který jsme společně prožili, se mu musel líbit. A já jsem taky extrémně šťastnej, že jsem u toho mohl být.“
Říkáte, že jste trenér tělem i duší. Co takhle představa vést jednou českou reprezentaci. Líbila by se vám?
„Ne, ne, vůbec! To vůbec není na pořadu dne, to bych chtěl silně dementovat. Vždyť máme dva skvělé trenéry (bývalé reprezentanty Jana Filipa a Daniela Kubeše), kteří dělají neuvěřitelné věci. Že český národní tým je teď v prvním koši losování mistrovství Evropy, to bychom si měli všichni vyfotit. Je ohromné, co dokázali."
