V aktuální (a vtipné) reklamě na obchodní řetězec se sportovním oblečením Foot Locker je představen ideální svět sportu. Mike Tyson se usmíří s Evanderem Holyfieldem a na důkaz přátelství mu přinese kus ukousnutého ucha. Proslulý „pařič“ J.R. Smith je v devět večer v posteli a odmítá pozvání na party, protože má druhý den zápas. A Dennis Rodman se chystá na let do Severní Koreje – k nadšení letištního personálu ale nežádá zpáteční letenku. Ano, takhle si současná Amerika představuje ideální scénář příběhu, v jehož hlavní roli je Dennis Rodman: aby v Severní Koreji raději zůstal.
Až doteď to bylo částečně legrační – stejně jako vyznění oné reklamy. Rodman coby zprostředkovatel mírového dialogu mezi KLDR a zbytkem světa? Jasně; a teď ještě tu o Červené Karkulce...
Právě probíhající návštěva basketbalového excentrika v zemi Kim Čong-una je ale daleko za hranicí zábavy. Pětinásobný vítěz NBA oslavil narozeniny diktátora zápasem, k němuž přizval další bývalé hráče NBA. „Chceme se pokusit propojit obě země a dát světu vědět, že žádná země není tak špatná, obzvlášť Severní Korea,“ vzkázal Rodman, který ještě před utkáním Kim Čong-unovi zazpíval „Happy Birthday.“
VIDEO | Dennis Rodman zpívá Happy Birthday pro Kim Čong-una
V chaotickém živém vstupu pro CNN zase naznačil, že kritizované zadržení Kennetha Baeho je v pořádku, na což ohromeně reagovala rodina vězněného Američana.
VIDEO | Dennis Rodman poskytuje rozhovor CNN přímo z KLDR
Přestože si nedělám nijak přehnané iluze o šlechetných úmyslech velmocí, jimž Kim Čong-un permanentně hrozí válkou, je bez debat, že severokorejský režim je čisté zlo. Je pro mě těžké Rodmana hájit, přestože patřil k mým nejoblíbenějším sportovcům vůbec.
Ani ho vlastně nechci obhajovat. Ale pro pochopení celého příběhu je dobré o Rodmanovi něco vědět. Tohle je chlapík, kterému tekly slzy při přebírání ceny pro nejlepšího obránce NBA. Otce mu nahradil kouč Chuck Daly a jeho rodinou se stali milovaní spoluhráči z Detroit Pistons.
V historii profesionálního sportu nenajdete víc hvězd, kterým by tak záleželo na ostatních členech týmu. Na palubovce pro vítězství dělal všechno – doslova. Mimo palubovku hýřil, šokoval, rozhazoval, ale i trpěl. Policie ho jednou našla s nabitou puškou v autě, kde podle svých slov přemítal o sebevraždě.
Na autogramiádu své knihy dorazil v ženských svatebních šatech. Život mu skoro zničily drogy a alkohol. Při uvedení do Síně slávy se několikrát rozplakal.
Zkrátka: život Dennise Rodmana je těžko uchopitelným mixem lásky a vděčnosti, sebedestrukce, opojných eskapád, adrenalinu, slávy, a také boje s nálepkou věčného outsidera. Když si otevřete jeho autobiografii, vstoupíte do světa vnitřních démonů, pochyb a vzteku. Ale rovněž do duše člověka, kterému skutečně upřímně záleží na druhých.
Když ho teď zahlédnu v televizních záběrech, vidím evidentně zmateného člověka, který pomalu ztrácí kontakt s realitou. Blábolí, špatně artikuluje, jako by skoro ani nevěděl, kde je a co se kolem něho děje. Je to smutný pohled. Skoro jako když jsme takřka „v přímém přenosu“ sledovali pomalé umírání George Besta a nikdo z nás nemohl nic dělat.
Nepochybuji o tom, že Rodman si ve své naivitě a bůhvíčím způsobené zmatenosti nyní skutečně myslí, že koná dobro. Zároveň ale nepochybuji o tom, že ho to neomlouvá.
