Nešvar v NBA: Hurá, prohráváme!!! Klesáním ke dnu k zářným zítřkům

Jak je to možné? Letošní draft totiž bude nejsilnější za několik posledních let: přehlídka mladých talentů, připravených pro NBA, je skutečně mimořádná. Andrew Wiggins, Joel Embiid (viděli jste toho kluka hrát? Může to být nový Olajuwon!) nebo Jabari Parker – to budou jednou superhvězdy. A kdo z klubů bude horší, ten samozřejmě bude mít větší šanci na co nejvyšší umístění na draftu. Čili se prohrává, prohrává a prohrává.

Ne že by proboha hráči na palubovce schválně netrefovali koše, to zase ne. Ale celková strategie managementu několika týmů je jasně čitelná pro všechny – zbavit se i těch průměrných basketbalistů a hrát jen s nevyzkoušenými mladíky a nepotřebnými veterány, kterým ale končí smlouva. Vytrejdovat pokud možno všechny, kdo jsou schopní s míčem něco vymyslet. A být trpěliví a doufat ve štěstí.

Oficiálně to kluby samozřejmě nikdy natvrdo nepřiznají, to ovšem neznamená, že se to neděje. Téhle strategii se říká „tanking,“ což by se dalo do češtiny přeložit jako sabotování, nebo spíše „klesání ke dnu.“

Komentátoři a experti to oceňují a vedou živé debaty o tom, který klub je nejlepší v umění být co nejhorší. I basketbalově vzdělaní fanoušci to chápou a svým milovaným týmům drží palce, aby prohrávaly – protože se pak ze dna mohou s nově draftovaným talentem odrazit zpátky k výšinám. „Tanking“ probíhal v NBA vždycky, vzhledem k síle letošního draftu je ale právě probíhající ročník v tomto ohledu do očí bijící.

Možná jsem moc konzervativní, určitě hodně naivní, ale nelíbí se mi to. Raději budu s klidným svědomím fandit průměrnému týmu, který se ale na palubovce i v zákulisí snaží ze všech sil, než klubu, který MOŽNÁ na draftu uloví supertalent jen díky tomu, že sabotuje celou sezonu. To je proti přirozenosti sportu.