BLOG ADAMA NENADÁLA | „Dokázal jsi to. Už nejsi jen MVP, jsi mezi legendami. Miluju tě navždy, Kobe.“ Vzkaz Vanessy Bryantové z pódia basketbalové Síně slávy, do níž byl její tragicky zesnulý manžel v sobotu uveden, patřil k nejpůsobivějším chvílím slavnostního ceremoniálu. Jen chvíli před dojemným projevem statečné vdovy, kterou k řečnickému pultu doprovodil Michael Jordan, mluvil na tom samém místě další čerstvě uvedený člen elitního klubu: Tim Duncan. Byl v tom kus symboliky. Kobe Bryant a Tim Duncan? Ti dva snad nemohli být více odlišní.
Velký večer v basketbalové Síni slávy patřil hlavně Kobemu – a plným právem. Jeho šokující smrt jako by stále byla čerstvá, přestože od osudného lednového dne roku 2020 uplynulo už více než patnáct měsíců. Scénář ceremoniálu zároveň jako by zdůraznil dva naprosto rozdílné přístupy k dosažení sportovní nesmrtelnosti. Dravý individualismus Kobeho Bryanta a příkladnou týmovost v podání Tima Duncana.
Ti dva spojili své báječné – a obdivuhodně dlouhé – kariéry s jedním týmem. Kobe? Už navždy tvář slavných Los Angeles Lakers. Duncan naopak vydupal „místo na slunci“ skromné organizaci San Antonio Spurs. Hollywood versus texaská špína.
I resumé obou legend je až nápadně podobné. Bryant i Duncan mají každý pět mistrovských prstenů. Kobe byl dvakrát MVP finále NBA, Duncan třikrát. Pivot Spurs má dvě MVP trofeje za základní část, Bryant jedinou.
Tady ale shodné rysy končí. Kobeho odkaz je glorifikací bezprecedentního osobního nasazení, tvrdohlavosti a posedlosti posouváním vlastních možností. Tichá a na první pohled nenápadná stopa Tima Duncana naopak vede směrem k týmovému pojetí, ke spolupráci a ke vzájemné podpoře. „Měl jsem za 19 let v San Antoniu 140 spoluhráčů,“ pousmál se na pódiu Síně slávy a člověk by se ani nedivil, kdyby začal všechny své bývalé parťáky vyjmenovávat.
Zatímco v týmech Kobeho Bryanta doslova explodovaly souboje výrazných osobností a trenéři se střídali jak na orloji, v mančaftech Tima Duncana panovala vzhledem ke zrychlenému běhu světa profesionálního sportu až neuvěřitelná stabilita. Spurs s Duncanem nikdy nechyběli v play off, vždy vyhráli alespoň 50 zápasů za sezonu – a jediný kouč, kterého kdy Duncan v NBA měl, Gregg Popovich, sedí na lavičce San Antonia dosud.
Pozor – nechci tvrdit, že jeden z těchto přístupů je ten jediný správný. A že ten odlišný je zavrženíhodný. Kdepak.
Úspěch některých týmů zaručí jen alfa tyran v jejich čele – ať už se jmenuje Michael Jordan nebo Kobe Bryant. Triumfy jiných jsou zase výsledkem pokorného přístupu největší hvězdy, kterou pak následují ostatní. „Mohl jsem Tima kdykoliv seřvat a on to ustál. Když vidí zbytek mančaftu, jak na kritiku reaguje superhvězda, kouči se líp pracuje,“ vzpomínal jednou Popovich.
Bryant i Duncan zdolávali příkré svahy mohutné hory basketbalových božstev každý po svém – a každý při tom použil jinou výstupovou cestu. Na vrchol se ale dostali oba dva a ve stejný čas: sobotní společné uvedení do Síně slávy je toho důkazem. My fanoušci jsme měli ohromné štěstí, že jsme mohli jejich snahu pozorovat – a hledat v ní inspiraci.
Témata:
basketbal, blog, Adam Nenadál, sport, NBA, Michael Jordan, Los Angeles Lakers, San Antonio Spurs, síň slávy, Kobe Bryant, Tim Duncan, San Antonio, Sport na Heureka.cz
Související články
