Rozhoduje jeden člověk. Trestáme ty špatné. A kdo pomůže klubům?
Hokej a vůbec sport spadl do divné doby. Je mi smutno, když vidím, že do desetitisícové ostravské haly nemůžou přijít aspoň čtyři tisíce lidí. V neděli na Plzeň mohla dorazit jen tisícovka a teď už vůbec nikdo. Přitom do divadla lidi smí. Tomu nerozumím, je to z principu a koncepčně špatně. Až si říkám, zda by o tak důležitých věcech měl rozhodovat jeden jediný člověk z ministerstva zdravotnictví. Neměl. Jednoznačně neměl.
Všude jinde fungují štáby expertů a renomovaných poradců, z jejich myšlenek vznikají zásadní rozhodnutí, zatímco u nás může dojít k tomu, že nás jedna osoba s obrovskými kompetencemi všechny zavře doma. Kdyby k tomu venku pobíhali policajti a chytali lidi na ulici, přišlo by mi to bohužel jako docela reálný obrázek.
V zemi máme spoustu vynikajících odborníků znalých poměrů, jako jsou například profesoři Kolář, Žaloudík a řada dalších. Tvrzení, že problematice nerozumí, protože nejsou epidemiology, je velmi závažné a nefér. Ale i tak tu jsou jiní erudovaní epidemiologové se silným názorem, ke klíčovým debatám mocných však nejsou přizváni. To vnímám jako velký problém, z nichž vznikají nesmyslná omezení sportovních aktivit.
Hokej a fotbal jsou národní sporty, které se mezi lidmi řeší dennodenně. Jenže já jen poslouchám od státu, co kluby musí a co nesmí. Nikde a od nikoho neslyším, kdo jim pomůže. Klubům nezbývá,
