Pochvala Hradci. Jenže i u něj se ukazují problémy české výchovy

Jasně, jeden dva zápasy vám vždycky uletí, to se stane. Ale i když se Hradci nepovede zápas, do krize nespadne. Hned se zvedne a v dalším utkání je minimálně výkon diametrálně odlišný od posledního nepovedeného utkání, většinou i výsledek. Upřímně, čekal jsem, že v sezoně bude nahoře, ale že až tak nahoře, to mě překvapilo. Vidím za tím především trenérskou práci zmíněných koučů. Do budoucna mají oba před sebou zajímavou budoucnost, jsou pořád mladí s potenciálem a navíc se mi líbí, že se směrem navenek moc neukazují. O to víc se věnují, čemu mají. V Hradci musí být s touto dvojicí nadmíru spokojení. Samozřejmě, že na ledě rozhodují hráči, ale bez patřičného trenérského vedení to není nikdy takové.

Jen mě mrzí, že si extraligové týmy až na malé výjimky neumí vychovat vlastní hráče a tento nedostatek suplují množstvím zahraničních hráčů. V naší nejvyšší soutěži jich přibývá čím dál víc. Hradec do toho spadá taky. Regionální klub z východních Čech, jenž by měl ze své podstaty sázet na vlastní odchovance, ale prim mu hrají hokejisté odjinud a především právě ze zahraničí. Pak není divu, že do národního týmu z Mountfieldu nemáte prakticky koho vzít, ačkoli mužstvo hraje výborně.

Česká hokejová škola kdysi rozdávala hráče do světa po hrstech, teď je to přesně obráceně. Musíme si sem brát Kanaďany, Finy, Švédy a Slováky, protože sami nemáme co nabídnout. Jednoznačně to ukazuje na špatně nastavený systém výchovy, a to zejména ze strany hokejového svazu. Ten tu svými přebujelými soutěžemi a nařízeními nastavil velmi slabé konkurenční prostředí, z něhož nám nerezultují potřební hráči pro extraligu.