Poslední den tady v Riu začal netradičně. Ráno jsem zaslechla kolegyni, jak říká, že nejde proud. Nechalo mě to úplně klidnou a ještě jsem si dala svoji tradiční desetiminutovku. No jo, jenže když jsem vstala, tak mi to došlo. Nešel proud, takže nešlo nic. Internet, světlo, zásuvky. Na snídani bylo prázdno, když jsem se chtěla nějak učesat a vysušit si vlasy, nebylo jak. Nakonec jsem chodila celý den neučesaná :), takže trochu ostuda. No a nejvíc mě naštvalo to, že nejel výtah. Bydlíme v osmém patře a všechny ty těžké věci jsem musela táhnout zhasnutým schodištěm dolů ... :( docela krutá rozcvička po ránu. Celá zpocená jsem tedy vyrazila na kola. Dneska je tady ošklivo, pršelo, foukalo.... takže to bylo docela náročné.
Areál na kola byl strašně zajímavý a trať vypadala parádně.... na focení to ale pro mě byl opravdu blázinec. Nedostala jsem se na trať dřív, abych si ji pořádně prošla a okoukala. Všude pak bylo milion lidí a na to, abych se tam pořádně zorientovala, nebyl čas. Něco jsem vyfotila, to je jasné, ale žádné obrazy to nebyly...
Člověk by tady na všechno potřeboval více času a klidu. Na přípravu, na samotné focení a následnou editaci a postprodukci taky. Domů na dodělání si vezu spousty gigabitů fotek. Když budu ale pracovat tak intenzivně jako tady, třeba to za týden stihnu dodělat :).
Po závodu jsem jela naposled do MPC. Vyklidit si skříňku, poslat pohledy a vyřídit všechno potřebné. Rozloučit se. Tam to na mě poprvé padlo. Už je vlastně konec. Těším se domu, ale uteklo to až moc rychle.
Dnes koukám na závěrečný ceremoniál na televizi v hotelovém pokoji. Asi bych na něj nestihla dojet, strašně tam prší a ještě ke všemu to je od nás hodně daleko. Je to ale jako včera, co jsem byla na tom zahajovacím.... Neuvěřitelné.
V první řadě bych chtěla Vám všem strašně moc poděkovat za inspiraci a motivaci v mé práci. Olajkované fotky mě vždycky po ránu potěšily. A jen díky Vám jsem psala den co den tenhle zápisník. Jééé, jak mně se častokrát nechtělo :) A jak šťastná jsem, že jsem ho často i v polospánku vždycky dopsala.... Díky moc. Věděla jsem, že na to pár z Vás čeká a přečte si ho. To bylo to, co mě motivovalo.
Kdo mě trochu zná, ví, že nesnáším loučení a konce. Přepadá mě nostalgie a definitivum toho, že už je opravdu konec. Oheň zhasl. Cítím se podobně, jako když jsem jako malá odjížděla ze školy v přírodě. Těšila jsem se domu, ale bylo to tam skvělý a já tam chtěla ještě chvíli zůstat. Jenže to nešlo.
Pak mi bylo trochu smutno, ale vzpomínky zůstaly až do teď. Tohle je taková moje dospělá škola v přírodě. Bude mi smutno, ale vzpomínky budu mít pořád. Je pravda, že jsem tu nechala pár kapek potu, trochu nervů, roztrhaná trička, zůstala tu i spousta nevyfocených fotek, které jsem si chtěla odvézt. Zkrátka jsem tu nechala 3 týdny svého života.
Vezu si ale i pár suvenýrů. Spoustu fotek, z toho třeba i pár povedených :), strašně moc hezkých zážitků, setkání a nových zkušeností. Vezu si na cédéčku obrázky z cétečka mé hlavy :), vezu si vyjímečný pocit. Neumím ho ani popsat, ani definovat. Díky těm, kteří mě sem vyslali a umožnili mi tu být. Jsou to strašné fráze, ale musím je napsat. Být tu a zažít to, je pro mě motivace do dalšího snažení. Miluji focení a s foťákem trávím tak nějak průběžně posledních možná více jak 15 let, z toho 8 posledních let dost intenzivně (to je strašná doba, že jo?!).
Podívat se ještě někdy na nějakou OH je pro mě další sen, výzva a povzbuzení. Takže díky Vám všem za podporu a doufám, že se neozvu, až zase někam odjedu, ale že budu průběžně sdílet to, co dělám a nějaké své myšlenky.
A až přestanu kašlat a začnu mluvit, můžeme se sejít, pokud byste chtěli, při nějakém komentovaném promítání fotek :). Takže ještě jednou díky moc všem :).
PS: Můžete slavit, nakonec jsem tu medaili taky udělala.
