KOMENTÁŘ DENISY HELCELETOVÉ | Sport pořád ještě čeká na návrat do plného režimu, v televizi koukáme na vzpomínkové přenosy, přesto se dozvídáme zajímavé aktuality. Jednou z nich pro mě byla zpráva o konci kariéry těhotné biatlonistky Veroniky Vítkové. Jako maminka čerstvě dvouleté dcery Evelin k tomu přidám pár postřehů.
Zkušenost mi říká, že vrcholové sportovkyně většinou otěhotní po olympijském cyklu. Tím směrem holky začnou uvažovat a obvykle se každá chce rozloučit na olympiádě.
Já byla na čtyřech, a po té v Riu de Janeiro v roce 2016 mě to poprvé napadlo. Už mi bylo třicet a říkala jsem si, jak dlouho ještě můžu běhat. Zvládla jsem ještě mistrovství světa v Londýně o rok později, ale už mě to nebavilo. A za chvíli jsem byla těhotná.
Kolem té třicítky už se to u žen mění, začínají přemýšlet trošičku jinak. Veronice Vítkové je 31 let, chápu ji. Má ideální věk, dva roky do nejbližší zimní olympiády, troje Hry už má za sebou, včetně bronzové medaile.
Čekat další dva roky, to už by byla velká dřina. Potom by se taky mohlo stát, že to opět odloží. U starších holek jde o psychickou záležitost. Potřebují si odpočinout. Třeba je sport už ani tolik nenaplňuje. Jak jsem Veroniku z dálky sledovala, trápily ji zdravotní problémy. Já byla taky ke konci kariéry vlastně pořád zraněná, a to tě demotivuje.
Protože celý rok trénuješ, přijde třeba jedno malé zranění, a už se z toho složitě vyhrabáváš, aby ses dostala zase do formy. Unavuje to, možná až tak, že chce člověk skončit. A když sportovci skončí, ženské většinou hned otěhotní, protože už není na co jiného čekat. Nastartovat druhou kariéru je taky běh na několik let, takže to nemá cenu.
Honičky za úspěchem jsou pomíjivé
Kdybych rodila mladší, třeba v 25 letech, nevím, jestli bych se ještě k atletice vrátila. Možná. Ale spíš ne. Pokud nemáte babičky nebo chůvu na hlídání, jde péče o dítě se sportem těžko skloubit, šlo by to na úkor rodiny.
My s Adamem babičky máme, ale daleko, navíc Adam nadále sportuje. Do určitého věku, kdy dítě jenom leží, by to šlo. Jakmile začne být akčnější, jste bez šance. Na soustředění s dítětem odjet nemůžete, takže potřebujete doprovod, potřebujete finance a zázemí. Na úkor malé bych to asi neobětovala.
Neříkám, že jsme všechny ženské stejné, ale já až s Evelin pochopila, že honičky za úspěchem jsou úplně pomíjivé. Co si vybavuju, z čtvrtkařek-překážkářek se vracely po porodu Lashinda Demusová nebo Sara Petersenová. Ale to jsou výjimky.
Opravdu záleží na věku. Pokud má někdo dítě brzy, tak se to dá. Ale kolem třicítky už tělo… Nefungovalo předtím, nevím, proč by fungovalo potom.
Z naší atletiky mě napadá jenom závodící máma Bára Špotáková . Hod oštěpem je technická disciplína, a v nich, podle mě, nemusí být dámy v takové fyzické formě jako ty, které běhají 800 metrů nebo maraton. Ty jsou bez kondičky okamžitě odepsané.
I proto mi připadá, že vrhačky se vracejí ke sportu častěji než sprinterky, resp. běžkyně. Říká se, že u některých sportů rodičovství maminkám vyloženě prospívá. Třeba v týmových hrách nebo v tenisu, že už nejsou tak nervózní při střelách a úderech.
Je možný, že to takhle funguje i u tatínků. I Adam už zhodnotil, že má trošičku jináč postavené priority. Už neřeší takové blbosti, jaké řešíval, spíš si to bude užívat. Ne že by to byla zábava, ale dřív si kolikrát myslel, že když pokazí závod, zhroutí se mu svět. Teď ví, že to vůbec nic neznamená.
Traduje se, že holky z NDR vždycky musely otěhotnět, pak cíleně potratily, a takhle jim systém plánoval formu. To si nedovedu představit. Já když jsem otěhotněla, byla jsem permanentně unavená. Na každého to působí asi jinak… Je to zajímavé, ty osmdesátkové časy, kdo ví, co všechno se tam dělalo.
Témata:
atletika, těhotenství, isportlife, Denisa Helceletová, Olympijské hry, sport, lehká atletika, Zimní olympijské hry, hod oštěpem, Rio de Janeiro, Veronika Vítková, kariéra, Lashinda Demusová, Sara Petersenová, Sport na Heureka.cz
Související články
