Denisa Helceletová
3. března 2021 • 14:30

Atletika v hale je skvělá. Dokud neupadnete... A pozor na akustiku

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

Táta nám vyhrál mistrovství republiky v sedmiboji, ale s dcerkou jsme ho neviděly naživo ani na internetu. Koukaly jsme jenom na číslíčka, a když se skákala tyč a laťku zvyšovali na 5 metrů, online úplně vypadl… Adam nám toho moc nevyprávěl, štvalo ho, že pokazil kilometr a přišel o ME, které začíná v pátek v polské Toruni. Fajn příležitost, abych vám popsala výhody a záludnosti halové atletiky.



Hala je výborná v tom, že jsou uvnitř neměnné podmínky. Nefouká vítr, neprší. Ale v mnoha disciplínách je to kontaktní sport… Třeba na mé oblíbené čtvrtce. Kontakt mi nikdy nevadil. Do té doby, než jsem začala padat.

Poprvé jsem spadla na MS 2014 v Sopotech. V semifinále jsme vbíhaly do cílové rovinky, já byla na postupovém místě. Jenže zezadu mi Holanďanka podrazila nohu a já v té rychlosti letěla dolů. Kdybych cílem aspoň prošla, šla bych automaticky do finále místo ní. Ale to jsem nevěděla, a tak jsem přešla mimo.

Zpětně velmi dobrá volba. Protože o týden později mi zjistili, že mám naprasklou čéšku. Kdybych běžela finále, dopadlo by to ještě daleko hůř.

O tři roky později na ME v Bělehradě jsem měla vnitřní dráhu. A po prvním kole se ze všech drah sbíhalo, soupeřky mě vystrčily, já šlápla na obrubník a už jsem letěla. Skopla jsem bedýnku s reproduktorem a hlavou spadla na obrubník, který byl naštěstí plastový a docela pružil.

I tak to byla rána. Pořadatelé měli obavu z vnitřních zranění, takže jsem zažila bělehradskou nemocnici. Nádherný… Náš doktor mi říkal, že můžu být v klidu - že kdyby mi měli amputovat nohu, budou to umět dokonale, mají to naučené ještě z dob války. Strávila jsem tam zhruba čtyři hodiny, ale nejhorší bylo, že jeden trenér napsal Adamovi: Denisa spadla a nehýbe se.

Adam byl na tréninku. Bez kontaktu, nic nevěděl. A když si to přečetl, říkal mi později, že byl úplně v háji. A to měl druhý den závodit. Já pak seděla s límcem kolem krku u dráhy, bylo mi zle, všechno jsem cítila. Ale chtěla jsem ho podpořit, aby věděl, že jsem v pohodě. Protože si neberu prášky jen tak, nevzala jsem si je ani na bolest a dva dny to tam protrpěla. Ale získal bronz, takže se to vyplatilo.

Člověk pořád jen stál na nějakou hymnu

Jak se kontaktům na klopené dráze vyhnout? Říká se, že je nejlepší to prostě rozběhnout rychle a sbíhat jako první. Jenže já tak rychle nikdy nerozbíhala. Když jsem vyhrála na čtvrtce halovou Evropu v roce 2011, sbíhala jsem třetí nebo čtvrtá a teprve pak jsem se drala dopředu.

V hale to tlačí každý běžec trochu doprava, aby protivník musel obíhat a měl trať delší. Takže se dole u obrubníku občas objeví strašně velká díra, ideální na podběhnutí. Při mojí první mezinárodní čtvrtce v Dauhá jsem byla ještě dálkařka. V rozběhu jsem si to prostě lajzla, podběhla ostatní vnitřkem a vyhrála. Pak už jsem nad tím začala přemýšlet…

Poslední dobou už bývají zatáčky naklopené míň a míň. Možná je to tím, že jsou haly stále větší a prostornější. Nejvíc naklopenou zatáčku jsem zažila v Moskvě. Dali mi šestou dráhu a bylo to šílený. Měla jsem problém naměřit si bloky, abych nesběhla hned dolů.

Zvláštní kapitolou je i akustika. V našlapané hale v Istanbulu jsem se strašně bála vystartovat. Mnozí atleti totiž vyběhli, ale protože slyšeli další zvuk po výstřelu, zastavili v domnění, že jde o ulitý start. Ale nebyl, byla to jen ozvěna. Ve startovních blocích venku bývají repráčky, ale v hale ne. Strkají repráky k dráze - a pak jim je někdo jako já sejme, když běží kolem…

Vytrvalci jsou na kontakt zvyklí, strkají se pořád. Tyčkaři nebo výškaři si libují, v dobře postavené hale jim to dobře pruží a předvádějí lepší výkony. Já ne. Měla jsem při dálce ráda pevný beton. Jak to uvnitř pružilo, každý krok je jiný, rozběh vychází jinak. Nebyla jsem na to zvyklá a neuměla to.

Provoz na ploše při halových závodech se zdá chaotičtější, ale dá se to. Na obtíž jsou jenom ceremoniály. Když jsem skákala dálku, vždycky jsem dala pár pokusů. Stop, hymna. Pak zase pár pokusů. Stop. Člověk pořád jenom stál na nějakou hymnu.

Na ME v Toruni se těším. Jak atleti nemají kde tolik závodit, hodně trénují, víc odpočívají a podávají neskutečné výkony. Těším se na čtvrtky a jsem moc zvědavá na Čechy.

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud