Končí zvláštní šampionát. Bude vůbec na co vzpomínat?

Hotovo. Končí prazvláštní turnaj. Tedy, on fakticky ještě nekončí, ale upřímně, zajímá někoho tak moc, kdo ze zbývajících zemí nakonec vydoluje jakou placku? Asi ne. Jakmile Češi trpce ukončili svou dvoutýdenní snahu o nalezení sebe sama, odvrátil fanoušek svou pozornost. Zákonitě…
Podruhé za sebou hrál Hadamczikův výběr šampionát ve Stockholmu, podruhé to ani náhodou nebyl festival krásy, na nějž se bude bůhvíproč vzpomínat. Před obří halou Globen se dalo většinou potkat málem víc překupníků s lístky než diváků, na tribunách mnohem výrazněji než cokoliv jiného dominovala rudá barva prázdných sedaček. Atmosféra všelijaká nijaká a výkony našich reprezentantů?
No, však jste to sami viděli.
Zatímco z loňska nám všem utkvěl v paměti aspoň fantastický vítězný gól Milana Michálka ze šedesáté minuty čtvrtfinále a obří nasazení v helsinském souboji o bronz, letos není moc co zaparkovat v paměti pro budoucí použití.
Možná jen způsob, jakým vletěl do turnaje Tomáš Plekanec a pomohl odvrátit největší tuzemský hokejový průšvih v historii. Ale stačí to? Ne.
Jsou jím Švýcaři. Vyslanci země, která ani přes neutuchající nadšení pro ledové bitvy a výtečné finanční zázemí nedokázala už padesát let brát medaili z velkého světového turnaje. Teď jsou i díky odklizení bezradných Čechů blízko, hodně blízko. A nejde jim nepřát. Přiznávám, Švýcaři jsou mi už roky v hokejovém světě vyloženě sympatičtí. Stačila mi návštěva Spengler Cupu, abych si potvrdil dojem, jaký jsem z jejich pojetí tohoto sportu měl.
Přesto Švýcary hokej nebetyčně baví a dodávají do světa i výjimečné hráče, kterých je čím dál víc.
Paráda, jakou jejich národní tým vedený charismatickým a velmi schopným koučem Seanem Simpsonem předvádí ve Švédsku, už prostě musela zákonitě přijít. Aspoň proto, aby dostal místní systém, zásobovaný velmi dobrou mládeží, potřebný motor.
Švýcarsko nyní oficiálně a právem stvrdilo svůj nástup mezi nejlepší.
Není ojedinělou kometou, jako byli třeba před třemi lety Němci a podtrhává skutečnost, že končí čas nadvlády stále těch samých hokejových velmocí. Pro český národní tým bylo setkání s touto realitou obzvlášť bolestné. A byť zasloužené vyřazení pálí, pro světový rozměr hokeje bude jedině dobře, když se švýcarskou cestou vydají i další. Pak už totiž nebude mistrovství jen slepencem povinných pouťáků a klíčových zápasů.
A my budeme vzpomínat, že na jaře 2013 jsme to čtvrtfinále ještě dali…