Alois Hadamczik položil funkci trenéra hokejové reprezentace. A jak svérázně někdy u národního týmu působil, tak i své působení utnul: útočným monologem v regionálním rádiu, který přerušily jen popové písničky a banální a podlézavé otázky. Je dobře, že odešel? Ano. Udělal to správnou formou? Nikoliv. Je Vladimír Růžička vhodným nástupcem? Ano, ale…
Že Alois Hadamczik skončil a že skončil z vlastní vůle, je správné rozhodnutí. Kdyby vystoupil na oficiální konferenci a oznámil, že po dvou velkých turnajích – které skončily jednoznačným neúspěchem, kdy hokej v podání Čechů nebavil – dává svou funkci k dispozici, a ať povolaní zváží, co s ním dál, proběhlo by všechno na úrovni. Tak, jak si výkon pozice reprezentačního trenéra žádá.
Hadamczik se ovšem uchýlil k divokému prohlášení, k němuž využil prostředí, kde mu nikdo nebude oponovat. Prostředí, kde může hrdě zdůrazňovat své nesporné (!) dřívější úspěchy a nezmiňovat své chyby, poukazovat jen na nedostatky druhých, vztahovat vše na svou osobu a označovat domnělé škůdce.
Po posledním mistrovství světa, i přes nadupanou soupisku nejhorším výsledkově i herně v české historii, bylo jasné, že v Soči se musí ukázat, zda šel kouč do sebe a je schopný seberflexe.
Evidentně se tak nestalo, na olympijských hrách to bylo z jeho strany nemlich stejné. Nervozita, bojácnost a hledání chyb všude, jen ne v sobě. S týmem, který si sebevědomě postavil, nepracoval Hadamczik během turnaje tak, aby mu dal naději uspět, což jste ostatně v posledních dnech mohli číst vrchovatě.
Proto je dobře, že už není trenérem národního týmu. Nejde o detail, jestli měl někdo proti Švýcarům dát gól nebo se měl Pavelec ve čtvrtfinále víc přitisknout k tyčce, ale o klima, které koučovy projevy kolem reprezentace vytvářely. V tak narušeném prostředí už ani nemohl smysluplně pokračovat, i kdyby se sebevíc najednou změnil.
A tak budeme mít nového trenéra. S aureolou spasitele se podle všeho vrátí Vladimír Růžička. Kapitán z Nagana, zlatými medailemi ověnčený velitel svých mužstev... Ale taky trenér, pod kterým nároďák zrovna tak předvedl dva bezbarvé turnaje, mistrovství světa 2009 a olympijské hry 2010.
Růžička má ovšem nespornou výhodu. Přes to, co si o sobě na extraligových zimácích často vyslechne, ho lidi mají v podstatě rádi, protože je spojený s největšími hokejovými úspěchy posledních dekád.
Ale nezapomeňte, i on měl vydatné portfolio hráčů, s nimiž si nerozuměl. I on nasekal zbytečné chyby při komunikaci především se zámořskými hokejisty. Je zrovna tak v řadě věcí svérázný.
Při svém případném třetím působení u elitního výběru je nezbytné, aby se posunul. Nejen v záležitostech taktiky. Pro začátek i on bude u národního týmu potřebovat více asistentů, kteří mu budou pomáhat s nejrozličnějšími částmi přípravy a koučinku. Lidi, kteří mu budou oponovat a usměrňovat ho.
I on se bude muset pečlivěji věnovat skautování zámořských krajánků. I on se bude muset umět vyrovnat s kritikou „nýmandů“ z novin.
Hokejový cit má geniální, ale jestli bude spoléhat jen na něj, budou všichni i jeho brzy zase proklínat.
