Hokej v Bělorusku je zase zábava. I když pod pečlivým dohledem...
Tak po třech letech zase na mistrovství světa… Jestli totiž někdo považoval předchozí dva ročníky tohoto podniku ve sterilní švédské produkci za plnohodnotné co do počtu dojmů, má hodně nízké nároky.
Hned první hrací dny v Minsku nám všem připomněly, že na hokeji se opravdu dají potkat i fanoušci a že snaha party mužských o dopravení černého kotouče do branky může vlastně být i celkem zábava.
Ani jedno se během ročníků 2012 a 13 ve Skandinávii, kterou mám jinak obrovsky rád, nedělo. Chladné a pro běžné diváky předražené stockholmské šampionáty (s živější helsinskou částí, která se ale Čechů týkala pouze okrajově) vysály z téhle jinak obrovsky atraktivní hry šťávu, oba turnaje postrádaly správné grády.
Zlověstná rudá barva prázdných sedaček haly Globen hokejisty spíš otrávila, než vyhecovala. Ať chtěli nebo ne, na jejich snažení měl nezájem veřejnosti vliv.
Říká se, že mistrovství v olympijském roce málokoho bere… Houby. Pokud to má na hřišti šťávu, lidi se nadchnou kdykoliv. Funguje to i naopak, směrem k publiku.
Minsk hokejem žije od prvních okamžiků, na tribuny se hrnou rozdováděné davy, hráči po ledě sviští, má to říz. A na vině není jen levné pivo. Rambajs ze Švýcarska, Německa či Bratislavy je zpátky. Šampionát městem prostupuje, fandové se baví.
Všechno je ovšem vykoupené místními specifiky. Třeba mi přijde, že každý, kdo se ke zdejším arénám jen přiblížil, už má zavedenou svou vlastní bezpečnostní složku.
Rozbory běloruského státního systému ponechám politologům, ale můj dojem z prvních dnů na místě je takový, že jste pod dohledem kdykoliv a kdekoliv, stačí jít a dýchat.
Patřím ke generaci, která tuhle praxi zná jen z Orwella, ne z běžného života. A musím říct, že oči Velkého bratra působí vážně divný pocit… Stejně jako má hokejové hřiště své mantinely, jsou vymezeny i okraje, v nichž se tu lze bavit a pracovat.
Symbolizují je ostentativně umístěné kamery namířené na pečlivě kontrolované vstupy do areálů, u nich pánové s nepřítomným pohledem. Chlapi v padnoucím obleku snad na každých třech metrech, venku u plotu i na chodbách v aréně. Absurdní zákazy a jasné příkazy.
Všechno se ale snáší snáz, když je samotný hokej radost, ne utahaná povinnost.
