Moje hra se už nenosí, pravil Jágr. Měl pravdu, hokej se mění
Antoine Roussel. Francouz, 24 let, rodák z Roubaix. Útočník Dallas Stars. Člen all stars týmu mistrovství světa v ledním hokeji 2014. Chlap, který v tomto ohledu překonal Ovečkina, Malkina, Jokinena, ale taky kohokoliv z Čechů.
Stačí uvedená základní fakta, aby člověk pochopil, jak vypadá současná realita setkávání nejvyšší evropské kvality v rámci tohoto sportu. Protože vyznění mistrovství světa pořád bude tak trochu evropské, to netřeba dále rozebírat…
Roussel není jen prvním Francouzem v historii, který na právě skončeném turnaji pronikl mezi nejlepší šestici hráčů na top úrovni. Po jednoznačně zaslouženém švýcarském stříbru z loňského roku jde hlavně o další důkaz sbližování těch nejlepších a jejich stále dychtivějších pronásledovatelů.
Když pomineme skutečnost, že vedle Rusů hráli právě Francouzi v Minsku podle mnohých na pohled nejhezčí hokej, Rousselova naprosto opodstatněná nominace podtrhla slova jeho nedávného klubového spoluhráče Jaromíra Jágra. Muže, který o víkendu (fakt asi už definitivně) odpískal svou kariéru na mezinárodním poli. Velikán několika epoch pravil, že jeho styl hokeje se do dnešní doby už nehodí. Že hráčům s podobným pojetím, technickým, spektakulárním, pomalu odzvonilo.
Ano. Dnešní hokej je o Rousselech. O borcích, kteří znají jen pohyb tam a zpátky, v obou případech v nejvyšším nasazení. O gólokopech, kteří víc puků za brankovou čáru dostrkali, než poslali líbivou střelou. O těch, kteří své tělo bez mrknutí oka nastaví i do cesty kotouči, svištícímu třeba 160 kilometrů za hodinu, a v dalším okamžiku s někým ještě praští o mantinel.
Hokej se opravdu změnil.
Má pořád svou krásu, jen potěšení z atraktivních výměn přihrávek vystřídaly animální emoce, tryskající po živelném přetlačení toho druhého. I proto dnes Francie zvládne srazit Kanadu a trápit Čechy i dominantní Rusy. Proto jdou nahoru Norové, Dánové a Němci. Proto je jen otázkou času, kdy někdo z nich, někdo s týmem složeným z atletů na bruslích, napodobí Švýcarsko a vtrhne do pohodlného pokoje plného zástupců sedmičky zemí, které si stále myslí, že hokej umějí o řád lépe než ti zbylí.
Neberu řeči o tom, že mistrovství světa je béčkový turnaj. Ano, na olympijských hrách se setkává naprostá špička z pohledu umění jednotlivých osobností, ale asi nejsem sám, komu zápasy v Soči přišly tak zvláštně unifikované? Vždyť už byly až moc dokonalé. Stačí si vzpomenout, jak se Kanaďané po zisku zlata ani pořádně neradovali. Prostě šli a splnili do detailu, co měli.
To na šampionátu, kam se sjedou nadšení dříči ze všech možných koutů hokejové části planety, vidíte hokeje, které vás baví jednoduše svou poutavostí. Nasazením, které je pokaždé strhující. Možná poslední dva ospalé turnaje ve Švédsku a Finsku tohle tak úplně nepotvrdily, ale rekordní běloruský festival nám všem zase připomněl, jak krásné je sedět na zimáku a hltat radost ze hry.
Pak je tu jiná věc. Že když mistrovství z nějakého důvodu začne bavit i Rusy, nebo třeba loni Švédy, pořád ční nad ostatními. Pořád mají kvalitu na to, za souhry okolností dominovat. Upřímně, těžko se soudí, jestli ve stejné pozici jsou stále i Češi. Zda se dají počítat mezi ty, kteří když chtějí, předčí veškerou konkurenci. To ukáže až Praha příští rok.
