Když si ji chtěly ostatní kolegyně z reprezentace dobírat, žertovaly na její adresu, že je jako Hujer. Včas při odjezdu na trénink. Včas při týmových poradách…Tak jako si dřív mohli lidé nastavovat hodinky podle příjezdu vlaků, tak to mohli čeští biatlonisté dělat dle příchodů Veroniky Vítkové. „Já to tak neberu. Prostě se jen snažím chodit na čas,“ usmívala se samotná závodnice.
Měla ráda řád a do biatlonu byla zažraná. Stoprocentní profík a stroj, jenž si po tréninku ještě přidal a zkoumal všechny detaily, jak uspět. V každém sportu narazíte na supertalent od Boha se sklony k bohémství nebo na dříče, za jehož cestou jsou hektolitry potu a absolutního úsilí. Jamese Hunta nebo Nikiho Laudu. Ona byla tím druhým příkladem.
V čase začátků byla i díky trenérovi Jindřichu Šikolovi zlatým dítětem. Tou, která měla vést českou renesanci svého sportu. Ona a Michal Šlesingr . Po právu, juniorské výsledky a raketové entrée mezi elitou je k tomu předurčovaly. Nakonec to u mužů i u žen byly dvě jiné tváře: Ondřej Moravec a Gabriela Koukalová . Nicméně Vítková se toho stala, i přes vleklé zdravotní potíže, kterými procházela po zánětu mozkových blan, neodmyslitelnou a důležitou součástí.
V individuálních závodech byla hned čtyřikrát mezi deseti nejlepšími ženami celkového pořadí SP a ve štafetách patřila ke jménům, o nichž se nepochybovalo. Symbolizovala jistojistý první úsek smíšené štafety, která byla svého času nejlepší na světě, a u žen se zase postupně stala klíčovou finišmankou. Co závod, to v tandemu s Koukalovou budily ve světě respekt.
Pravda, ty dvě nebyly zrovna velké kamarádky, což pak Koukalová prozradila i ve své biografii – byly prostě dvě odlišné osobnosti z jiného těsta. Že takové dvojice (ve sportu i osobním životě) prostě jsou, vidíte i u Italek Dorothey Wiererové a Lisy Vittozziové. A nakonec i český trenér Zdeněk Vítek to jednou humorně shrnul: „U Gábiny si dávám pozor, aby chodila včas. Naopak u Verči musím hlídat, abych chodil včas já.“
Tam, kde Koukalová extrovertně házela perly, ve volném čase měla širokou škálu zájmů či občas udělala před startem roztržitou botu a pak daný závod vyhrála, tišší Vítková, jíž seděl pevný režim, byla i ve volném čase fixovaná na sport s touhou po neustálém zlepšování se. Svou zálibou ve skialpech a horách jako by připomínala jinou příroďačku Lauru Dahlmeierovou. A přestože její výsledky v unikátní éře Koukalové možná nejsou pro někoho na první pohled tak třpytivé, v žádném případě neztrácí na síle a už vůbec ne na tvrdé cestě, která k nim vedla.
Postupem času se navíc i Vítková změnila a po boku svého partnera a bývalého trenéra Marka Lejska začala vnímat víc než jen sport. Aktuální radostná událost v rodině jako by její přerod jen stvrdila. Je skvělou zprávou v momentě, kdy na ni doléhaly další zdravotní potíže, z nichž jako by už teď, s unaveným tělem po 14 sezonách v SP, nevedla cesta ven.
Nemyslím si, že se s biatlonem loučí natrvalo. Tak jako jsou typy lidí, kteří po biatlonu chtějí zkusit něco diametrálně jiného, Vítkovou si časem na pozici trenérky dovedu velmi dobře představit.
Deník Sport, Sport Magazín i časopis GÓÓÓL kupujte pohodlně ONLINE na iKiosek.cz »
Témata:
Česko, biatlon, reprezentace, blog, kariéra, konec, komentář, zimní sporty, konec kariéry, sport, Veronika Vítková, Ivo Pospíšil, Gabriela Koukalová, Sport na Heureka.cz
Související články
