I pohádky mohou končit slzami. Tak jako ta hokejové Evropy
Přišel zodpovědět dotazy, bylo pár minut po velké prohře. Anže Kopitar. Kapitán týmu Evropy. Týmu, který už neměl existovat a ve finále Světového poháru psal tak trochu neplánovaně další řádky své historie. A skoro ji prodloužil o jednu velkou výhru. Jenže přišel krutý konec. A slzy.
Nemohl si nasadit kšiltovku hlouběji do očí. A tak mu z nich koukal ten obrovský smutek, který musel Anže Kopitar snášet. Hrdý Slovinec. Chlap, který dvakrát vyhrál Stanley Cup. Který je ve své zemi Jaromírem Jágrem.
Jeho příběh symbolizoval tým Evropy. V kabině potkal další chlapy, co nikdy neměli být v NHL. Co porazili přepoklady jiných. Chlapy, kteří si v Torontu užili dva týdny, na které budou vzpomínat se zasněnými úsměvy.
Současným slzám navzdory.
Tahle parta neměla hymnu, ani dresy v národních barvách. Ale měla ohromnou osobní hrdost. Ukazovala ji střídání co střídání. Odměnou jí byla radost. Ze školení Američanů. Ze skolení Čechů. Z možnosti postavit se Kanadě. Ze zmražení Švédska. Z finále.
“Nemáme minulost. Nemáme asi žádnou budoucnost. Máme současnost.” Tohle krédo razil trenér Ralph Krueger.
Muž mnoha profesí ve čtvrtek v noci děkoval. Děkoval za nové zážitky. Svého úkolu se zhostil výborně a hybridní projekt přivedl k životu. Tři minuty byl od prodloužení finálové série. Čas nevrátí.
A nejspíš už se nevrátí ani tenhle tým. Dost možná už nemá budoucnost, nemá ani současnost. Ale rozhodně vytvořil svou vlastní minulost.
Minulost, která je úctyhodná. A ty slzy na konci pohádky to vlastně jen dokazují.
