Boleslav v Jerevanu: město chce růst. Ruské vlajky a zub času tomu nepřejí
BLOG JAKUBA PLASKURY PŘÍMO Z JEREVANU | Jeden národ, jedna kultura. Tak zní arménské národní motto. Nutno dodat, že Arméni jsou skutečně náležitě hrdí na svou domovinu. Hlavní metropole Jerevan spolkne takřka třetinu z celého obyvatelstva. Ve městě žije přes milion lidí. Zub času a pohnuté minulosti na člověka ve městě dýchne takřka všude. Zde jsou doma tradiční fotbalové značky jako Pjunik, Ararat či Urartu. Mladá Boleslav se však střetne v Konferenční lize s mladším bratříčkem FC Noah.
Už po příletu Středočechů bylo jasno, že čas je v těchto končinách komodita, která má svůj specifický charakter. Čekání je koloritem Jerevanu a pro našince může být až nepříjemné. Přece jen Češi jsou zvyklí pospíchat.
Masakrem by se dala nazvat dopravní zácpa. Copak o to, přiletěli jsme někdy kolem čtvrté hodiny odpolední místního času. Všichni víme, jak to v podobném čase vypadá u nás. Jenže tohle byl ještě vyšší level plný troubení a řízení pod vlivem toho, že kdo má větší auto, vyhrává. Naštěstí jsem seděl v autobuse. Jiný autokar s týmem spěchal na stadion, kde už byl připraven trénink a zázemí k tiskové konferenci. Cestu „Bolce“ proráželo policejní auto se zapnutými majáky, protože jinak by byla časová sekera mnohem větší. Doprava je však v centru Jerevanu hustá i poměrně pozdě večer.
I proto se harmonogram mladoboleslavského klubu měnil už od začátku. Trénink se časově posouval a o malinko zkrátil. Po příchodu na stadion se místní organizátoři možná až divili, že dorazili čeští novináři, takže se akreditace začaly řešit až na místě. Překvapení? Asi spíše ne.
Druhý den ráno potkávám před hotelem chlápka, který pokuřoval. Vypadal jako domorodec. Proto se ptám, zda zná FC Noah a jestli se chystá večer na fotbal. „Znám a chtěl jsem jít, ale musím být v práci. Oni hrajou s nějakým klubem z Česka? Urartu hrálo před časem s Baníkem a byla to katastrofa,“ cedil mezi zuby a doplnil, že pracuje v malém kamenném stánku s občerstvením. „Přijďte na něco dobrého po zápase, není to od stadionu daleko,“ hlásil.
Tou dobou už ale budu na cestě na letiště směr Praha, povzdechnu si. Kuchyně je v této části světa různorodá. Třeba jejich typický arménský chléb lavaš? V přepočtu stojí doslova pár korun a dá se jíst ještě teplý úplně samotný. A když náhodou v centru vystoupíte z autobusu, může se stát, že se vás ujme sympatická slečna a láká vás do pekárny, abyste tamní skvost ochutnali.
Centrum dokáže být moderní a luxusní, ale má i svá zákoutí jako každé velkoměsto. Káry zbohatlíků se mísí až ironicky často se žigulíkem pána, který spěchá na směnu kamsi za malý peníz. Jedna věc mě překvapila a druhá šokovala. V Jerevanu na předměstí hodně frčí obchody s nábytkem. Když to přeženu, skoro na každém rohu si tam můžete koupit židli, stolek či pohovku. To bylo úsměvné. Už méně radostné pro mě byly sloupy lemující mou hlavní trasu k hotelu z letiště. Docela často se totiž na nich střídalo několik vyvěšených vlajek. Kromě arménské tady najdete i vlajky Kazachstánu či Kyrgyzstánu. Zároveň však nejsou výjimkou ani ty ruské či běloruské. Jak se říká, jiný kraj, jiný mrav.
Megalomanský hotel či luxusní restauraci pak střídá barabizna, kterou bychom v Česku asi nenazvali zrovna útulným panelákem k bydlení. Rozptyl společenských sfér je zkrátka patrný na první pohled. V Jerevanu hodně frčí architektonický styl brutalismus, který svůj boom zažíval v dobách, kdy Arménie patřila pod Sovětský svaz. Pozůstatky po ruském bratrovi se však daří docela slušně zvelebovat.
Národní stadion slouží jako stánek klubu Ararat a arménské reprezentace. Noah je zde v evropském azylu. Místnost pro novináře skromná, leč dostačující, sedačky na tribunách už něco pamatují. Fajn ligový stánek, pokud má jít ale o nejlepší v zemi, nechtěl bych vidět ty další.
Trénink Noahu ve středu večer byl tajný za zavřenými dveřmi. Doslova. Na to, že nás bylo z řad novinářů na stadionu ani ne pět a půl, tam byla spousta policistů a vojáků, kteří hlídali, aby Boleslav někde neměla své zvědy. Na stadionu Arméni tvrdili, že berou Konferenční ligu vážně. Přitom ve městě kromě digitálních hodin, které odpočítávaly čas do startu utkání a jednoho poutače na nákupním centru, nebylo po zápase ani památky.
V centru jsem se tak zeptal dvou mládenců, jestli jdou na fotbal. Jeden z nich mě ale odpálkuje, že ho to moc nezajímá, protože je fanouškem Pjuniku. Možná prý bude koukat až na zápas proti Chelsea…
