Florbalový deník: Další boom? Hlavně aby nepřišlo bum
Před jedenácti lety, když jsem začínal v extralize, jeden z uchazečů o kapitánský post vystavěl svou „kampaň“ na tom, že zruší nově přidaný třetí trénink. Pásku jsme mu skoro jednomyslně přiřkli.
V roce 2018 se mordujeme čtyřikrát týdně s týmem, někteří dvakrát/ třikrát navíc individuálně v posilovně či na oválu. Sobota či neděle je zápasový show time. Ti, kteří jsou v reprezentaci, nemají za sezonu volný víkend. Dobrovolně, nikoho z nás florbal neživí. Pár vyvoleným včetně mě přiteče na účet měsíčně pár tisíc, ve smlouvě mám bonusy za vyhrané zápasy i týmový úspěch. Na večírek je, ale na nájem – pokud nebydlíte ve stanovém městečku – nikoliv.
I proto je věkový průměr v mužské Superlize necelých 24 let, borec nad třicítku je ohrožený druh. Já jsem v devětadvaceti na Chodově aktuálně třetí nejstarší.
Mazáci skončili, práce si je zavolala, založili rodiny a florbal byla první věc na seznamu, kde se škrtalo. Pryč jsou Kafka, Fridrich i další ikony. Chyba, právě takové persony florbalu zoufale chybí, proto to často nelichotivé označení studentský sport.
Jak z toho ven? Profesionalizací, alespoň postupnou! Čím lepší podmínky kluby hráčům zajistí, o to delší dobu pro ně budou vděční hrát.
V roce 2008 domácí mistrovství světa odšpuntovalo neskutečný zájem o náš sport. Boom trvá, tradiční halové sporty žárlí, pravidelné přenosy na ČT a i úsilí lidí z Českého florbalu daly našemu sportu skoro neodpovídající lesk.
Po tomto šampionátu by měl přijít další krok vpřed. Šance bude, boj českého týmu přitáhne do hlediště nebo k televizi mraky lidí. Obyčejných fanoušků, ale i úspěšných byznysmenů, kteří by své děti mohli dát na florbal. A odtud je to ke sponzorství, byť třeba jen za pár tisíc za reklamu na mantinelu, už jen kousek.
