Přesně měsíc před jednatřicátými narozeninami vyhrál Roger Federer svůj sedmý Wimbledon a sedmnáctý grandslam. Je druhou nejstarší jedničkou v dějinách tenisu a jedenáctým třicátníkem, který dokázal zvítězit v jednom z turnajů velké čtyřky.
Jeho ohromující renomé stále nabírá na síle. Z génia na vrcholu sil se transformoval v neústupného bojovníka s raketou, jenž odmítá být vytlačen mladší generací.
Jde stejnou cestou jako před ním Andre Agassi či Jimmy Connors. Už není tím dominátorem, který na začátku grandslamu zapnul autopilota a na jeho konci si přišel vyzvednout pohár. O to je jeho příběh víc inspirující.
Basilejský rodák patří do dvorany největších sportovců všech dob po bok Michaela Jordana, Pelého, Muhammada Aliho a dalších. Je však skutečně nejlepším tenistou všech dob?
Existuje mnoho argumentů proti tomuto tvrzení. Ten nejsilnější zní: jak může být nejlepším z nejlepších, když není ani nejlepším ve své době. Naráží se na Federerovu silně negativní bilanci s levorukým Rafaelem Nadalem, která aktuálně zní 10 výher proti 18 porážkám. Žádný jiný supertenista historie tak neúpěl pod diktátem jiného soka.
Federerovi chybí ve sbírce i triumf v Davis Cupu a olympijské zlato ze dvouhry. Nedokázal na rozdíl od Roda Lavera vyhrát všechny čtyři grandslamy v jednom roce.
Nejde porovnávat éry, soudí zase jiní. Laver přišel o pět produktivních let na grandslamech, když přestoupil mezi profesionály. Nebýt pauzy, mohl vyhrát mnohem víc grandslamových titulů než 11 a Federer by se mu možná ještě dnes díval na záda.
A co Borg a mnozí další, kteří nejezdili na Australian Open, jenž se konal v nepohodlném předvánočním termínu? Ta debata bude věčná a objektivně ji nevyřeší ani další Federerovy tituly.
Pro mě osobně je Roger tím nej. Jeho tenis je překrásný, lehkost pohybu sametová a šikovnost taková, že předvádí údery, jaké by nikdo před ním nezvládl a možná už ani nikdy nezvládne.
O slávu se rve v době, kdy je tenis nejkvalitnější, nejprofesionálnější a nejkonkurenčnější, co kdy byl. Ani staromilci se s tímto tvrzením nemohou přít.
Pokud však řekneme A, musíme dodat i B. A tím je Rafael Nadal. V šestadvaceti letech už sedí na dvanácti grandslamových titulech a bude jich ještě přibývat.
Těžko si představit, že by nevyhrál French Open ještě třikrát či čtyřikrát a nesezobnul v Londýně, Melbourne či New Yorku po nějakém dalším triumfu. Pete Sampras se ani nenadál a už nebyl rekordmanem. To samé se podle mě stane Federerovi.
Rafa navíc vlastní to, co Švýcar ne. Olympijské zlato, triumfy v Davis Cupu a především nemá svého „Nadala“. Věřím, že až se po téhle úžasné generaci slehne zem, bude to Nadal a ne Federer, kdo bude tím nej.
