V éře tenisových superhrdinů se dostal na první místo, aniž by měl jejich nadpřirozenou moc. Federer je géniem s raketou, Nadal zabýčeným maniakem, Djokovič elastickým fakírem, jenž udělal z obrany svou největší útočnou zbraň. Pak je tu Andy Murray, ten kluk, který prohrál 8 z 11 grandslamových finále a ve velké čtyřce tenisových hrdinů by musel ostatním stlát postele, protože jako jediný je tak nějak obyčejný.
Murray je v tréninku masochista, proto si tak sedli s Ivanem Lendlem. Má železnou kondici a je neskutečně houževnatý. Vyhodíte ho dveřmi, vrátí se vám oknem.
Tohle předváděl celou svou kariéru, pral se s vlastními pochybami a nakonec si první místo vyhrál i doslova vyčekal. Federer s Nadalem jsou již za zenitem, Djokovič se nabažil splněným snem na Roland Garros tolik, že úplně vyhořel. A tak přišel čas kučeravého Skota, jenž oportunisticky využil otevřeného okna.
Není však fér vnímat Murrayho jen ve srovnání s triem Federer, Nadal, Djokovič. Ti jsou nejlepší trojicí, která kdy v jeden čas po kurtech chodila. Rozrazit tenhle trojblok, který dvanáct a půl roku okupoval světový trůn, je výjimečný výkon výjimečného hráče.
Murray je šestadvacátou jedničkou v dějinách a je lepším tenistou než minimálně polovina jeho předchůdců. Zaslouží naprostý respekt i ocenění, i když oproti svým třem generačním soupeřům vypadá jako chudý příbuzný.