Když prohrává Serena Williamsová, nadává, vzteká se, hecuje se, kurt hoří pod jejíma nohama. A často se dokáže vybičovat k obratu. Karolína Plíšková by si k Američance měla dojít pro lekci. Z moci české favoritky proklouzl dobře rozehraný zápas 2. kola
Wimbledonu proti šikovné Slovence Magdaleně Rybárikové, o který se měla víc poprat.
Plíšková je třetí na světě, možná bude první, ona má být šéfovou na kurtu, z ní má jít strach. A když se hra přestane dařit, musí se umět vybudit jinak.
V téhle disciplíně ve čtvrtek selhala a dohrávala s odevzdaností zvěře lapené do kouta. Přijala svůj osud až moc smířlivě, zůstala v ulitě svého tradičního studeného projevu. A tím si rozhodně nepomohla. „Chyběla tomu jiskra,“ prohodila Martina Navrátilová.
Když Plíšková odpovídá na otázky, hovoří s kadencí kulometu. Je vtipná, vlastně i temperamentní. Na kurt však chodí s maskou. Stoický klid mezi čárami dvorce z ní dělá tenistku, jakou je. Psychicky odolnou, úspěšnou, asi budoucí světovou jedničku.
V devadesáti procentech případů je její klid na kurtu plusem, svým „cool“ tenisem vládne. Když ale věci přestanou jít podle představ, měla by si umět pomoct lépe. Položit se do bitvy i emocemi, nedusit je uvnitř, ale ukázat sobě i soupeřce, jak moc ten zápas chce.
