Šampionka Jana. Novotná porazila i vlastní démony, tenis milovala
Wimbledonská teráska s umělou trávou, kde na židlích pod slunečníky posedávají největší esa tenisového světa. To je místo, kde jsem při rozhovorech strávil nejvíc času s Janou Novotnou. Vždy bylo znát, jak se v All England Clubu cítí dobře. Vlastně jako doma. Vracela se tam pravidelně rok co rok k zápasům čtyřhry legend, svébytné disciplíny, která se pořádá druhý wimbledonský týden, aby měli diváci na co koukat, když už program prořídne.
Ačkoliv některá tato utkání připomínají mistrovství světa v lobech a jsou připomínkou, že nikdo nemládne, Jana dorazila vždy pečlivě nachystaná. Od konce kariéry nepřibrala ani deko, a soutěživost, její snad nejdůležitější sportovní vlastnost, ji nikdy neopustila.
„Moje sezona tady vrcholí, takže buďte rádi, že s vámi mluvím, protože jsem prohrála a všechny požadavky na rozhovor zamítám,“ smála se v červenci roku 2015 na skupinku českých novinářů.
Jako obvykle byla v jednom kole. Komentovala zápasy pro rádio BBC, chodila se dívat na tenis, s radostí si ho sama zahrála na té posvátné trávě střižené na osm milimetrů.
„Přihodí se mi, že přijdu ráno mezi prvními a odcházím večer. Je to dlouhý den, ale nepřipadám si unavená, spíš naplněná všemi emocemi. Být den bez tenisu, to bych byla smutná a ve špatné náladě,“ vyprávěla tehdy s tím, že čím je starší, tím víc si uvědomuje, jak tenis miluje.
Byl to kontrast s jejími hráčskými časy, kdy si občas až příliš připouštěla tlak a ubíjel ji náročný program, při kterém coby jedna z posledních ryzích obojživelnic zvládala na nejvyšší úrovni dvouhru i čtyřhru. „Přiznávám, že mi přijde škoda, že jsem se v době své nejlepší slávy hodně uzavřela a myslela jsem si, že čím míň toho o mně lidi budou vědět, tím to bude lepší,“ vyprávěla mi jednou Jana, jež o sobě hovořila jako o velmi citlivém a emotivním člověku, který si tímhle způsobem chránil vlastní bublinu.
Když dala kariéře sbohem, změnila se. Zažil jsem ji vždy ochotnou a otevřenou, svým způsobem vděčnou za to, že se o ni lidé zajímají. Ač strávila dlouhá léta na Floridě, její čeština byla vždy perfektní a udělali jste jí velkou radost, když jste ji za to pochválili. Zatímco někdo se ve sportovním důchodu hodně hledá, Jana se neztratila. Byla aktivní, dokázala si život mnohem víc užít, než když musela počítat fiftýny a sledovat žebříček. Prý kdyby byla vždy taková, mohla toho vyhrát víc.
I tak zvládla ohromné věci. Svým atletickým stylem a útočnou hrou na síti byla brána za nástupkyni své kamarádky Martiny Navrátilové. Dostala však i nálepku tenistky se slabšími nervy, jež ztrácela až nápadně moc „vyhraných“ utkání. Vždyť při Roland Garros jí nestačilo vedení 5:0, 40:0 a k tomu devět mečbolů, aby zavřela zápas proti Chandě Rubinové. V kariéře prohrála první tři grandslamová finále, než se v devětadvaceti dočkala. Tehdy zdolala vlastní démony i francouzskou soupeřku Nathalii Tauziatovou.
V tom slavném sportovním roce 1998 Petr Korda v lednu ovládl Australian Open, měsíc na to slavili hokejisté v olympijském Naganu a korunu všemu nasadila Jana Novotná 4. července ve Wimbledonu. Příští rok by to bylo 20 let od jejího triumfu.
Nezapomeneme!
