Vlastní dva wimbledonské tituly, je však křišťálově jasné, že v sobotu dopoledne českého času půjde Petra Kvitová na největší zápas své kariéry. Dobýt grandslamový titul po těžkém zranění ruky a navrch se stát světovou jedničkou, víc opravdu nemůže být. V tomhle je krása i zrádnost utkání s Naomi Ósakaovou zároveň.
První Wimbledon vyhrála Kvitová s bezstarostností svých jednadvaceti let. Ano, tolik je teď Ósakaové. Mariu Šarapovovou odrovnala 6:3, 6:4. Ano, Ruska tehdy hrála první grandslamové finále po velkých problémech s ramenem, hovořila o druhé kariéře a že by pro ní byl ten titul nejcennější...
Ve druhém finále Wimbledonu nemohla být Kvitová otesanější. Přežila brutální řež s Venus Williamsovou a tři stresující zápasy s krajankami včetně čtvrtfinále s Barborou Strýcovou a semifinále s Lucií Šafářovou. Postoupit po tom všem do titulového boje proti Eugenii Bouchardové už byla vlastně úleva. A vytryskla z ní naplno, Kanaďanku zrušila dokonalým výkonem 6:3, 6:0.
Čekala pět let, než si vyslouží další příležitost. Čím je člověk starší, tím má u takových příležitostí větší nervy. Těžko se Petře nepromítne v hlavě vše, čím si prošla.
Čekat dalších pět? To už možná Kvitová nebude hrát tenis. Hovoří o tom, že by se ráda podívala na olympiádu 2020 do Tokia, dál nehledí. Její zlatá rána přichází nyní. Přistoupit k ní s chladnou hlavou bude asi stejně obtížné jako se vyrovnat s tenisem mladé Japonky, slečny neporažené ve 13 grandslamových zápasech za sebou.
Témata:
blog, komentář, Petra Kvitová, australian open, Jan Jaroch, sport, tenis, Sport na Heureka.cz
Související články
