Šílené koncovky a úspěch, který bolí. Ale materiál pro olympiádu se ukázal
KOMENTÁŘ JANA JAROCHA | Odehrát dvě tak šílené koncovky na tak velké akci, jakou je ženský Eurobasket, je naprostá kuriozita. České basketbalistky se jí však nesmějí. Na jejich úkor se dostaly už téměř poražené Maďarky do semifinále a dvakrát téměř poražené Němky do kvalifikace o olympiádu v Paříži. A parta trenérky Romany Ptáčkové, na kterou zbylo sedmé místo, jen sušila slzy a kroutila hlavami, jak se mohlo vše tak fatálně pokazit. Ne jednou, ale rovnou dvakrát za sebou!
Otočený aut sudích ve čtvrtfinále s Maďarskem je obří zářez, tady však smůla končí. Nechat si dát dvakrát za sebou koš v posledních vteřinách respektive desetinách, který vám zápas prohraje nebo ho pošle do prodloužení, ukazuje na mládí družstva, které bylo s věkovým průměrem 24 let nejmladší na šampionátu. Pět hráček zažilo na ME premiéru, dalších pět mělo zkušenosti jen z kontinentálního šampionátu před dvěma lety, kde tým prohrál všechna tři utkání a skončil patnáctý ze šestnácti.
Nyní v Izraeli a Slovinsku se vyhrály tři zápasy ze šesti, přes všechnu bolest posledních dvou utkání je sedmá příčka v Evropě lichotivá. A těší i styl, jakým se k ní došlo. České basketbalistky ukázaly charakter, opakovaně se dokázaly vracet do zápasů i z dvouciferného manka, dřely v obraně, bojovaly. Hrály přesně tak, jak má mladý tým bez hvězd hrát. Rychlý přechod do protiútoku a zakončení proti nepostavené obraně bylo nejlepší ofenzivní kartou týmu, naopak postupný útok do plných naprosto očekávatelně velkým trápením. Zvlášť když v úspěšnosti trojkové střelby byl tým třetí nejhorší na ME (26,4 %) a pod košem byly české pivotky zpravidla o půl hlavy menší než soupeřky.
Česko postrádalo střeleckou tahounku, jen Natálie Stoupalová měla dvouciferný bodový průměr na zápas (10,7). Češky připomínaly spíš chameleona, byly v útoku nečitelné, kdokoliv se mohl střelecky chytit. A velmi sympatické bylo, že to klidná trenérka Ptáčková respektovala, nezdráhala se nechat hrát celou lavičku a častým střídáním vždy držela tempo zápasů a reagovala na vývoj. Z působení u juniorských reprezentací řadu svých svěřenek výborně zná a je evidentní, že jim i věří.
Dalo by se říct, že odehrát takový šampionát, na němž můžete jen překvapit, je vlastně nejjednodušší. Tento výběr však ukázal, jaký má potenciál a že nebyl skládaný pro olympiádu v Paříži ale až tu příští v Los Angeles 2028. A pokud ta má klapnout, musí dojít k evoluci.
Do očí bije, že minimum hráček hraje v kvalitních zahraničních ligách a reprezentantky z velkoklubu USK Praha zrovna nevyčnívaly, byť nejlepší z nich Veronika Voráčková odehrála jen jeden zápas kvůli zranění kotníku. I tak… V Eurolize hrají za USK cizinky a Češky paběrkují, v domácí lize zase nemají vyrovnané zápasy. Už déle se mluví o tom, že to je rozporuplná služba, kterou český gigant dělá domácímu basketu a znovu se to potvrdilo.
Lze jen doufat, že se na současném ME řada basketbalistek zviditelnila a splní si třeba sen o zahraničním angažmá, které je posune ještě dál. Že do budoucna bude zdravá nejlepší česká basketbalistka, pivotka Julia Reisingerová (25 let) a také Voráčková (24 let). Že mladé rozehrávačky vyspějí a budou přesvědčivěji dirigovat tým. Pak může slzavé údolí z Lublaně vyblednout jen jako černá vzpomínka, která položila základ něčemu většímu. Že na to hráčský materiál určitě je, lze považovat za nejskvělejší zjištění tohoto ME.
Umístění Češek na Eurobasketu
2023 8.
2021 15.
2019 15.
2017 13.
2015 11.
2013 6.
