Tahle generace budí respekt. Jednadvacítka se před favority na EURO hrbit nemusí
Semknutý tým jdoucí až za vlastní hranici? Zodpovědná a uvědomělá obrana, která zastaví první poslední, a dovolí svému týmu až zas tak nebláznit po vstřelených gólech? Proč pořád? Současná česká jednadvacítka se může spolehnout na jiný výraz. Na ofenzivu, která z hlediska statistiky patří k nejlepším v Evropě. A z hlediska jednotlivců k velmi přitažlivému týmu ke koukání.
Cyklus, který vnímavý a velmi inteligentní kouč Vítězslav Lavička se svým ideálně sestaveným realizačním týmem nastartoval na podzim 2015, původně neměl být bůhví jaký. Ve veřejnosti spíš převládala skepse, rozhodně žádné velké očekávání.
Jenže pozvolný vývoj a rajtování na návycích a ofenzivních principech, na rychlém a ladném přechodu do útoku, na kombinační chytrosti a důslednosti, na tahu do soupeřovy šestnáctky udělal z jednadvacítky mužstvo, které by na EURO do Polska spíš mělo přijet střílet góly, než se jen strachovat, aby žádné nedostalo a něco uklohnilo.
Díky tomu se českému fotbalu profilují individuality. A konečně už nejde jenom o brankáře nebo obránce. Najednou je to nejlepší střelec kvalifikace Patrik Schick, kterému na deset branek stačilo odehrát jen devět zápasů. Jakub Jankto, vybuchlý „vulkánek“ v Udine, Antonín Barák těžící z celkového rozmachu Slavie, a Václav Černý, už tři roky hýčkaný experty v Ajaxu.
První tři z nich už dokonce přebral k sobě do reprezentačního áčka Karel Jarolím. Až takový má dopad koncepční a důsledná práce na ofenzivě trenéra Lavičky a jeho kolegů Václava Jílka a Martina Svědíka.
Navíc je to daleko lepší reklama pro český fotbal. Střílení gólů a vymýšlení sladkých akcí fanouškům a hlavně skautům chutná daleko víc, než když předvádíte akorát drastické a nevábné boření. I třeba proto půjde Barák v létě do Udine. Díky fotbalu, který hraje v mladém Lavičkově výběru a ve Slavii, a který chce do svého mužstva prostřednictvím nadějných hráčů zvyklých na moderní fotbal přenést i Jarolím.
Skupina v Tychách je zabijácká. Tradiční favorit Německo s brutální ofenzivou, a pak Dánové a Italové, kteří snad mají vzadu nějakou zeď, že jim soupeři za celých deset kvalifikačních zápasů dali shodně jen tři góly...
Ale tahle generace nemusí jet na EURO jenom s pocitem „kdyby náhodou“. Logicky by měla vzbuzovat respekt, a před žádnými favority se hrbit nemusí.
