Že těch transparentů ale bylo: Wenger out! Poslední roky přibývaly a přibývaly. Muž, který spojil skoro 22 let svého života s Arsenalem, se musel dívat, jak ho vlastní fanoušci posílají pryč z klubu. Měli už dost toho, že mužstvo čtrnáct let čeká na mistrovský titul. Že od finále Ligy mistrů v květnu 2006 chyběl pořádný evropský zápich. A jak se to tak stává, zapomnělo se na The Invincibles a všechny ty krásné roky s úžasnými góly Henryho, Bergkampa a dalších. Arsenal přestal stačit na anglickou i kontinentální špičku.
Ale Wenger zosobňoval jako kouč a manažer i jinou, možná daleko závažnější hodnotu, než kterou vám přinese vyhraná trofej. Stal se člověkem, který získal vůči klubu obrovskou empatii a důsledně ho řídil nejen po sportovní, ale i po existenční stránce. Jako by prostoupil všemi prostory nejdřív Highbury a pak Emirates Stadium.
Loajalita a úplná sounáležitost s působením v Arsenalu se nestala pouze Wengerovou profesní misí, ale obrovskou životní kapitolou, o které třeba vznikl snímek Arsénova jedenáctka, klub se dostal mezi nejhodnotnější značky světa a uvnitř tréninkových prostor postupně vyrůstaly jedny z největších hvězd fotbalu. Pod Wengerovým vedením.
Ponechme teď stranou těch sedmnáct získaných trofejí a i ty, které francouzský gentleman nezískal.
Skutečnou hodnotou, kvůli které se Wengerovi klaní fotbalový svět, je loajalita a letitý odkaz vůdčí osobnosti a manažera, který dělal svou práci tak, aby posloužila klubu a inspirovala okolí.
Související články
