Trenér repre automaticky v ohrožení. Za dva až čtyři roky znovu dokola
KOMENTÁŘ JANA PODROUŽKA | Počet dní: 781. Dva roky plus leden a únor, přibližně. Taková je průměrná životnost trenéra české reprezentace od rozpadu federace, takže od dob Dušana Uhrina staršího po předchůdce Jaroslava Šilhavého Karla Jarolíma. Trenér národního týmu je bez výjimky profese odsuzující dotyčného od začátku k ohrožení. Proč asi…
Jaroslav Šilhavý je jedenáctý kouč české historie – počítáme-li i krátkodobé záskoky Josefa Pešiceho a Františka Straky – a tuto neblahou statistiku by lehce zlepšoval, nicméně i u něj situace po třech a půl letech dospěla do známého bodu: má to nahnuté…
Pouze právě Uhrin, následně Jozef Chovanec a hlavně pak Karel Brückner vedli reprezentaci déle než Šilhavý, to je první, druhý a třetí kouč od roku 1993, tedy v době, kdy se formovala a dorůstala nejlepší zdejší generace hráčů od Vladimíra Šmicra, Karla Poborského a Pavla Nedvěda.
Od té doby se na delší čas chytil už jen Michal Bílek, jehož v křesle podržel eskamotérský výkon – čtvrtfinále EURO 2012 a taky skvělý vztah s hráči, kteří za férovým koučem vždy skoro bezvýhradně stáli. Srazil ho až nepodařený pokus o mistrovství světa, což se ovšem kromě něj stalo i dalším pěti tuzemským trenérům.
Jako jediný zatím uspěl před sedmnácti lety Karel Brückner. Znovu připomeňme, že podepřený silnou hráčskou generací.
Jen pro srovnání: za stejnou dobu mají Dánové, přemožitel českého týmu z EURO 2020, šestého kouče. A Švédové, lepší v nedávném semifinále play off o mistrovství světa, pátého.
Mezitím Češi přemýšlejí, jestli po neúspěchu znovu nepřepřáhnout. Přitom národní tým není už od Brücknerovy éry v pozici, kdy mu účast na mistrovství světa přirozeně náleží – jakožto stabilní součásti nejlepší čtvrtiny Evropy, zhruba kterou starý kontinent na šampionát vysílá.
Aby tahle neustálá trenérská otázka měla smysl, musí se začít vážně úplně jinde. S pečlivostí o vývoj zdejších hráčů, aby se skutečně oprávněně mohlo tvrdit, že výměna může mít na výsledky zásadně blahodárný vliv.
Není dvakrát reálné si myslet, že při příchodu Ivana Haška se tady vše změní. Trenér s úžasně našlápnutou kariérou přes úspěchy ve Spartě a ve Štrasburku uhnul na vzdálenou asijskou cestu, po níž kráčí s přestávkami od roku 2004.
Mnohem reálnější je zhruba tahle představa: vyjde to s kvalifikací na nejbližší EURO, protože tam postupuje bezmála každý druhý, pak se uvidí podle výsledku na turnaji a případně se jeho angažmá prodlouží do pokusu o mistrovství světa, s velkou pravděpodobností neúspěšného. Takže je před námi patrně dvou až čtyřletý cyklus se známou pointou.
Ani příchod Jindřicha Trpišovského by tuhle šlamastyku dost možná nevyřešil. Jen by se obecné mínění sjednotilo v názoru, že jde opravdu asi o nejlepší možnou volbu.
Jenže právem oslavovaný trenér Slavie nezmění v krátkodobém horizontu ze svazové pozice nedostatky českého fotbalu, ty naopak ještě dovedně lepí právě v klubu. Musel by se teď rozhodnout, že naplno mění zaměstnání a vrhá se na pomoc systému, což bude trvat dlouho, zatímco jeho dědictví v Edenu se pod rukama někoho jiného může rozpadat. A to aktuálně asi vážně nemá smysl, protože reprezentace by tím mohla přijít o jednu ze svých největších opor – právě o Trpišovského Slavii.
Mnohem účinnější by bylo sepětí s ligou a společné řešení systematického zapojení domácích hráčů na profi úrovni.
Řešit, jak kvalitní je vůbec zdejší profesionální fotbal, z něhož se buď přímo, nebo přes zahraniční angažmá rekrutují reprezentanti.
To všechno se samozřejmě nejvíc zefektivní, když podpoře fotbalu bude do ještě větší míry nakloněn i stát, jako je to právě třeba ve Švédsku a Dánsku. Ale to už je zas jiná úvaha a Česko si může úplně samo za to, že spolek na strahovském kopečku přišel v uplynulých dvaceti letech téměř komplet o důvěru a větší podporu.
My žijeme v realitě: takže za pár let znovu budeme mluvit o náhradnících Ivana Haška, Vítězslava Lavičky nebo kohokoli jiného.
