Potlesk a poděkování. Nic jiného si Thierry Henry nezaslouží
Rozloučil se a sestoupil z výsostného pódia, na kterém pobýval dlouhých dvacet let. Thierry Henry, ofenzivní génius a idol tisícovek mladých kluků, už nebude fotbalový svět bavit svým uměním. Už nepřidá žádnou originální kličku, nenadchne dalším nádherným gólem. Odkazu, který za sebou zanechal, si však musíme vážit.
Tohohle hráče snad ani nešlo nemít v oblibě. Dříve nebo později si Thierry Henry musel najít cestu do srdce každého fanouška. Pro sport, jenž všichni tolik zbožňujeme, toho udělal ohromně moc. Začátkem tisíciletí byl fenoménem, pro mnohé jedním z nejlepších útočníků té doby. Na vrchol ho dovedla píle, ctižádost a především mimořádný talent.
Ten po působení v Monaku a Juventusu naplno rozvinul v Arsenalu. Do londýnského klubu zamířil v roce 1999 a rozkvetl zde do těch nejkrásnějších fotbalových barev. Henry se stal symbolem mužstva, které hrálo začátkem tisíciletí možná nejhezčí fotbal na světě. Náramná fotbalová vyspělost, blesková kombinační hra a především démonická útočná síla, se kterou si nevěděla rady prakticky žádná obrana. Takový byl Arsenal. A především pak jeho vůdce „king Henry“.
Touhle přezdívkou počastovali francouzského elegána fanoušci londýnského klubu, kteří si snědého chlapíka ihned zamilovali. Kdykoli Henry vyběhl na hřiště, bylo o zábavu postaráno. Střelec Arsenalu sbíral náramné góly, udivoval fantastickými kličkami, originálním řešením jednotlivých situací a především svým zakončením. Jakmile se dostal do příležitosti, mýlil se jen výjimečně.
To jej odlišovalo od dalších vynikajících útočníků. Jeho „placírka“ rozsévala zkázu, gólmani si s ní nevěděli rady. Henry dokázal v blesku vyhodnotit, jaké zakončení je v danou chvíli potřeba zvolit. A následně ho náramně uvést v praxi. Na hřišti při tom často působil jako frajírek, jenž to přehání s bohorovností. Kolikrát se zdálo, že hraje pro své vlastní potěšení, nikoli pro úspěch týmu.
Nic z toho ale nebyla pravda. Henry pouze těžil ze své lehkonohosti a mimořádného pohybového nadání. Kde jiní hráči museli vyvinout maximální rychlost, stačilo vysokému Francouzovi jen pár svižnějších kroků. Leckomu zkrátka mohlo připadat, že na hřišti nenechává maximum.
To by však dlouholetý lídr francouzské reprezentace nikdy nedopustil, fotbalu vždycky dával všechno. Postupem času v Arsenalu vyspěl, navlékl kapitánskou pásku. Jakmile v souboji ztratil balon, okamžitě vyvinul úsilí, aby ho získal nazpět. Nedělalo mu problém vysprintovat i třicet metrů dozadu, jen aby svým parťákům pomohl. Když v roce 2007 odcházel do Barcelony, aby si splnil triumfem v Lize mistrů splnil sen, nezapomněl zmínit, co pro něj Arsenal znamená. Jaký to rozdíl oproti mnoha bývalým hráčům „kanonýrů“, kteří po svém odchodu neváhali klub zasypat hanlivými výroky.
Samozřejmě, Thierry Henry nebyl dokonalý. Nestřílel nejvíc gólů ze všech, nenaběhal nejvíce kilometrů. Kaňkou v jeho fotbalovém životě navíc provždy zůstane gól dosažený rukou, po kterém Francie postoupila na úkor Irska na světový šampionát 2010. Přesto byl francouzský mušketýr svým projevem unikátní, nezaměnitelný. Za své představení si proto zaslouží jen slova chvály. Podobné osobnosti se fotbal v nejbližších letech nemusí dočkat.
