Případ Krejčí by měl být pro Spartu ujištěním, že tudy cesta nevede
Je to jakási sparťanská specialita. Návrat zkušených hráčů ze zahraničních angažmá. Poslední taková vlna přišla v létě roku 2020, její součástí byli kromě Ladislava Krejčího staršího i Ondřej Čelůstka a David Pavelka. Ani v jednom případě rozhodně nelze říct, že Pražané trefili jackpot.
Pokud přimhouříme obě oči, můžeme připustit, že si poslední dva jmenovaní drží alespoň nějaký standard. V případě Čelůstky samozřejmě pouze v momentě, kdy je zdravý, což je stále méně často...
Krejčího comeback ale nelze hodnotit pozitivně z žádného úhlu pohledu. Letenský odchovanec zůstává hluboko za očekáváním, za téměř dva roky absolutně nenaplnil očekávání, která od něj klub i fanoušci měli.
Prapůvod problému je ovšem už v samotném rozhodnutí, že se takový hráč přivede zpět. Krejčímu bylo čerstvě osmadvacet let, když se rozhodl zatáhnout oponu za italským dobrodružstvím, a kývl na návrat domů.
V ideálním fotbalovém věku tak opustil svět největšího fotbalu a byl ochotný ho vyměnit za pohodlí důvěrně známého prostředí. To je minimálně zarážející...
Aniž bych chtěl komukoli sahat do svědomí, může to být první signál, že hlad a touha po úspěších už není na takové úrovni, jakou by Sparta potřebovala.
A dosavadní Krejčího působení v rudém to jednoznačně potvrzuje. Chybí potřebná kvalita, ale taky nasazení a zarputilost. Budiž to pro největší tuzemský klub finální ujištění, že tahle cesta navrátilců ke kýženému cíli nevede.
