Synku, tady bude nový stadion. Brzy… Využije Hradec šanci k rozletu?
Stalo se 25. dubna 1981. Hradec přivítal v československé lize Bohemians - velkého to soupeře, v jehož sestavě naskočila nezapomenutelná jména jako Zdeněk Hruška, František Jakubec, Přemysl Bičovský, Jiří Ondra, Zdeněk Prokeš, Pavel Chaloupka, Dušan Herda. Jako střídající Jiří Rosický, táta příští hvězdy.
Tribuny obsadilo na dvanáct tisíc fanoušků, hrálo se o hodně. „Votroci“ klasicky (ale to jsem v tu chvíli ještě netušil) seděli u dna tabulky, rvali se o záchranu. Nafasoval jsem černobílou vlaječku s nápisem Spartak ZVÚ Hradec Králové.
S tátou jsme dorazili na tribunu naproti té hlavní. Byla ve stejných místech jako dnes. Později - tedy o nějakých třicet let - jsem tady sedával na novinářská místa. Táta se rozhlédl a pronesl: „Tady bude brzy nový stadion.“ Připomeňme, že šlo o rok 1981.
Zápas to byl dozajista výživný, i když s přesnými dojmy opravdu nemůžu sloužit, bylo mi šest. Bohemians vedli v 53. minutě 3:0, tehdy už byli cepovaní trenérem Tomášem Pospíchalem, tudíž patřili mezi favority ligy, již nakonec ovládl Baník Ostrava.
Jenže Hradečtí rozpálili stíhací jízdu. V 78. snížili na 2:3 a o chvilku později dostali šanci vyrovnat: penalta. Jaroslav Mudruňka, jenž ještě dnes pomáhá v klubu při zápasech mládeže, ji nedal. Hradec se poroučel do druhé ligy, skončil patnáctý.
A tak to pokračovalo další dlouhá léta. JOJO klub, jak se Hradci říkalo, byla přiléhavá přezdívka. První liga, druhá, pořád dokola. Pravda, v roce 1995 triumf v poháru a parádní záležitosti v Poháru vítězů pohárů
Jinak trudná léta, která přesně zapadal do kulis starého Malšáku. Nehostinný stadion, rozpadající se ruina s hřištěm asi kilometr daleko. Postupně už nepomáhala ani myšlenka: „Ten stadion je sice šerednej, ale je náš…“
Po dvaačtyřiceti letech od zpropadené Bohemky Hradec otvírá novou arénu. Je to až kýčovité, Budějovice dostanou pět gólů na cestu. Stadion je vyprodaný, válí vracející se syn Václav Pilař. Využije klub tuhle šanci rozlétnout se?
