Během závodu vám srdce buší v hrudi, když sledujete, jak se dva vozy přetahují o první místo tak nesmlouvavě, že mohou oba havarovat a ztratit všechno. Ještě než vaše nadšení odezní, se dozvíte, že tihle dva předvedli divákům velké drama jen proto, že jeden z nich neuposlechl nařízení týmu a pokusil se druhého vůbec atakovat.
Jako kdyby na nervydrásající prodloužení a penaltový rozstřel ve fotbalovém zápase došlo jen proto, že nějaký moula nevěděl, kdo má vyhrát, a omylem krátce před koncem vyrovnal, říkám si.
Tepeme hokejisty za to, že údajně sázejí na remízy svých zápasů nebo přinejmenším prvních třetin, zlobíme se, když vidíme, jak svůj špíl odchodil tenista. A pak sledujeme sport v jeho vrcholné podobě, miliardami nadnášenou formuli 1, v níž se veřejně, v přímém přenosu z týmových vysílaček, děje to samé. Jen o pár minut později, než si to rozdali Vettel a Webber v zakázaném boji o prvenství, naopak Nico Rosberg sklopil uši a nesnažil se předjet Lewise Hamiltona. Protože nesměl.
Šéfové F1 šachují se složením směsi pro pneumatiky, aby ztížili jezdcům výkony na trati a vynutili si víc zastávek v boxech, předjíždění a zajímavých momentů, a pak přihlížejí domluvenému divadlu. Tomu by měli udělat přítrž jako první.
Třeba se příště nad soubojem dvou pilotů ve formulích nemusí nikdo nadchnout. Domluvené výsledky nebaví nikoho (kromě těch, co z nich profitují) v hokeji a ve fotbale, tak proč by měly ve formuli 1.
