Armstrong jako úšklebek ďábla. Na trase Tour by neměl být
Lance Armstrong by neměl brázdit trať Tour de France, jako to udělal v posledních dvou dnech v rámci charitativního projektu. Ať nechodíme dlouho kolem horké kaše: patřím k těm, kteří si tuhle atrakci, jakou přítomnost bývalého sedminásobného vítěze Tour znamená, rádi odpustí, přestože z ní sami těží.
Nebuďme pokrytci, což je v souvislosti se „zlosynem z Texasu“ často vyčítáno právě cyklistickému prostředí. Přiznejme si otevřeně, že čtenost médií určitě neutrpí, když se tak kontroverzní postava, jakou Armstrong je, v tak nepřátelském prostředí, jaké ho přivítalo ve Francii, objeví.
Přesto tvrdím, že by tento 43letý veterán měl být kdekoliv, jen ne mezi městy jako Muret, Rodez a Mende, kudy na bicyklu provezl svoji jinak velice záslužnou dobročinnou show.
Důvod není potřeba složitě vymýšlet. Armstrong cyklistice zasadil ohromnou ránu, když jako největší ikona svého sportu dopoval a nechal se při tom chytit a usvědčit. Dopovali jiní, není o tom pochyb, ale on byl tím největším. Když selhal, mělo to pro cyklistiku následky, s nimiž se (neúspěšně) vyrovnává dodnes.
Každý vítěz Tour de France, který přišel po Armstrongovi, musel vysvětlovat, že on je jiný, že nedopuje. Současný lídr Chris Froome to musí denně opakovat už v polovině závodu. Každému cyklistovi, který musí v noci vstávat z postele, aby otevřel komisařům a nechal si odebrat vzorek pro test, může v uších zvonit i Armstrongovo jméno.
Stačí jednou nezadržitelně zrychlit v prudkém kopci a otázka je ve vzduchu: „Dopuje? Tak jako dopoval Armstrong?“ (A jiní – buďme fér. Můžete si dosadit hodně jmen z minulé doby: Pantani. Vinokurov. Ullrich. Pokračujte dle libosti.)
Cyklistika Armstrongovým výrazným přičiněním u valné části obecenstva ztratila důvěryhodnost a dosud ji nenabyla zpět. Přestože doping za něho závody nevyhrával sám o sobě, přestože musel být v první řadě špičkovým závodníkem, podpořeným špičkovým týmem, je Armstrong jednoznačně viníkem.
Chápu jeho rozčarování z kritiky, která na jeho hlavu ze strany současných jezdců, vedení UCI i některých stájí padá. „Dopovali i jiní, tak proč pořád jen já?“ táže se.
Právě proto, že jsi byl ikonou, ke které se mnozí obraceli.
Armstrong sám se mohl obnovení humbuku vyhnout, ale to by si musel odpustit cestu na Tour de France. Těžko říct, co ho vedlo k rozhodnutí se jí – byť ve vedlejší roli – zúčastnit. Láska k Francii a tamnímu obyvatelstvu, které by ho nejraději upálilo na hranici, to asi nebude.
Nikdo taky Armstrongovi nedržel pistoli u hlavy, aby napsal na Twitter svoji narážku na to, jestli může být skvěle jezdící Froome čistý, stejně jako celá jeho stáj Sky, pokud jede tak dobře.
Jako kdyby se sám ďábel smál cyklistice do obličeje. Můžete se rozčilovat, jak chcete, ale slovo budu mít já! Mě budou poslouchat. Já vám řeknu, kdy téhle reality show bude konec.
Svými současnými tahy Armstrong přinesl na Tour negativní nálady, které by jinak spaly zastrčené v šuplíku. Co víc, musel s tím počítat. Fakt, že dopoval, ze sebe už neodpáře, čistotu si charitou nezajistí. Sobě nepomohl a cyklistice uškodil. Té cyklistice, která dychtivě sála životodárné mléko z jeho úspěchů, ale která se potřebuje od jeho éry co nejrychleji odstřihnout.
Cyklistika může na boj s dopingem rezignovat. Říct: Sypali všichni a sypat budou, tak co. Nebo může zkusit zvednout ruku proti podvádění. Aspoň to zkusit.
Jsem pro druhou variantu. Právě proto by Armstrong na trati Tour de France neměl být. Letos ani nikdy příště.
