KAREL HÄRING - This is Anfield. Legendární nápis, který neodmyslitelně patří k tomuto stadionu. Hráči pražské Sparty dnes pod ním projdou tunelem na hřiště. Především ty mladší čeká silný zážitek, stejně jako početný doprovod jejich fanoušků.
Anglické kluby mají věrné a vášnivé příznivce. Výbornou pověstí se chlubí například v Portsmouthu, v Leedsu nebo Newcastlu, ale ti liverpoolští, se slavnou tribunou Kop Kings, požívají zvláštní statut. Kop jsou top.
Poprvé jsem se na Anfield dostal koncem ledna 2003. Překvapily mě staré úzké turnikety a malé, tvrdé sedačky. Žádný komfort. Pokud stojíte v zimní bundě během poločasové č přestávky vedle kamarádů, každý druhý se musí otočit o devadesát stupňů, jinak do sebe neustále narážíte.
Jenže tento závan starých časů dodává stadionu kouzlo. Například Emirates Stadium, kde nastupuje Arsenal, je krásný fotbalový palác, ale atmosféru starého dobrého Highbury mít nikdy nebude...
Právě Arsenal byl soupeřem Liverpoolu při mé první návštěvě. Před utkáním jsem čekal na pověstnou hymnu You Will Never Walk Alone. Stránka You Tube tehdy ještě neexistovala, tak jsem znal jen text, nikoli melodii.
Počítal jsem s nářezem, který má hráče nažhavit. Místo toho se z reproduktorů táhle rozjížděla pomalá skladba, počet šál zvednutých nad hlavami fanoušků raketově rostl. „When you walk, through the storm...“ To má být ono?
Jenže pak přichází refrén a vy okamžitě vytáčíte číslo a voláte domů, aby si to taky poslechli. Nejraději byste měli okolo sebe na stadionu rodinu a přátele, kteří by si to mohli vychutnat s vámi. Po hymně následuje první várka pokřiků a chorálů. Zápas začíná, a když jdou domácí do tlaku, jenž vyústí v rohový kop, fanoušci řvou, jako by právě slavili gól.
Měl jsem štěstí, můj premiérový duel skončil 2:2, když „reds“ vyrovnali v 90. minutě. Euforie...
Ovšem jednoznačně nejsilnější zkušenost mám z května 2005, kdy se na Anfield Road hrála odveta semifinále Ligy mistrů proti Chelsea. Tehdejší trenér hostů José Mourinho dostal na předzápasové tiskové konferenci otázku, jestli se nebojí, že jeho hráči podlehnou fantastické atmosféře – pohárové večery totiž mají v Liverpoolu velkou tradici a ještě vyšší intenzitu podpory týmu.
Portugalec odvětil, že se o své hráče se nebojí... Byla to prorocká slova.
V 5. minutě zakončil akci Milana Baroše Španěl Luis García, míč z branky vykopl Gallas. Nikdo dodnes neví, jestli balon přešel celým objemem přes čáru, jenže šílící dav, který už slavil při letu míče mezi tyče, „donutil“ slovenského asistenta sudího Romana Slyška, aby gestem praporku ukázal, že je gól.
To, co se odehrávalo závěrečných pět minut, se těžko popisuje. Elektrizující atmosféra řídila nohy unavených hráčů Liverpoolu. Jamie Carragher už kvůli zranění sotva chodil, ale běžel a udělal ještě další skluz, zvedl se a belhajíc pořád bojoval. V takovém tranzu jste připraven padnout. Doslova.
VIDEO: Hymna Liverpoolu je proslulá po celém světě
Duel skončil a stadion slavil. Šel jsem s dalšími novináři do tiskového střediska. Tribunu jsme opouštěli spolu s dojatým davem. Když jsem se z mé řady přiblížil ke schůdkům, jeden z fanoušků – typický anglický pořízek, který stál o dva stupínky výš - mi dal přednost. Mrknutím jsem poděkoval.
V momentě, kdy jsem se dostal na schody, mě jednou rukou objal a radostí přimáčkl na své panděro. V tu chvíli si připadáte jako jeden z nich.
Dodnes je tento večer pro mnohé z těch, kteří tam byli, tou největší pohárovou nocí na Anfieldu. Sparťané asi takovou intenzitu nezažijí. Vždycky záleží na vývoji utkání i soupeři. A je jasné, že letenský klub není pro Liverpool rivalem. Ale návštěva tohoto fotbalového chrámu je k nezaplacení. To je Anfield.
Související články
