Prohra 0:3 aneb Jak mě milý Torres odmítnul
KAREL HÄRING - Na hřišti to bude v pátek při kvalifikačním utkání v Granadě vypadat asi jinak, ale už vím, v čem (aspoň) má česká reprezentace navrch v porovnání s tou španělskou. V organizaci. Nikoliv hry, tak troufalý (a naivní) nejsem, ale v plánování reprezentačního srazu.
Jsem v Madridu od úterý, prvního dne srazu mistrů světa. Získat přesné a spolehlivé informace o hodině setkání, tiskové konferenci či tréninku je poněkud komplikované. Zatímco Češi vám na nominační tiskovce rozdají přesný harmonogram, který se více méně dodržuje, tady funguje to jinak.
V kolik je setkání? „V jedenáct,“ říká mi do telefonu člen tiskového oddělení, ale můžete jen fotit. Jeden novinář ale tvrdí, že je až po poledni a že dá s hráči mluvit, pokud se zastaví. A když se obrátím na třetí zdroj, ten řekne, že žádné setkání není. A ono nakonec bylo, i když se zastavili jen dva.
A stejné to bylo s termínem přesunu Španělů z Madridu do Granady. První informace z pondělka: buď středa večer, nebo čtvrtek ráno. Pak se to přiklonilo k druhé variantě s odletem v 9.30. Nakonec se z toho vyklubal čas 11.00. „To je tady běžné,“ okomentoval to jeden anglický novinář působící ve Španělsku. Je fakt, že nikdo nebrblá a nehuláká, co je to za bordel...
Pravda, vlastně o nic nejde. Život je boj. Zajímavější je pozorovat chování španělských hvězd. Vesměs jsou milé a usměvavé. Tím nechci tvrdit, že jsou lepší nebo horší než Češi.
Ale zvláštní úkaz je Andrés Iniesta. Klidně by mohl hrát hlavní roli ve filmu Jsem nesmělý, ale lečím se... Je tichý, s takřka věčně smutným či zakřiknutým výrazem. Ale je slušně vychovaný.
Když zakopl o mojí tašku, omluvil se. Jen se mu po včerejším křtu knihy „Hrdinové sportu“ (viz video) nechtělo v závalu žádostí o fotky a podpisy odpovědět na otázku směřující k Čechům.
Podobně na tom byl Fernando Torres. Po úterním tréninku měla být mix zóna, tedy prostor, v němž se hráči setkávají s novináři. Už při únorovém zápase s Kolumbií jsem zjistil, že ve španělském provedení to znamená hlavně příležitost pro lovce autogramů, tedy dětí zaměstnanců svazu, jejich známých či známých jejich známých... Případně prostor pro přátelské poklábosení s místními novináři - ovšem ne jako rozhovor.
Ani v úterý to nevypadalo jinak. Útočník Chelsea rozdal podpisy, zapózoval před smartphony a pak se trpělivě, bez otráveného výrazu ve tváři, bavil s postarší novinářkou z Japonska. Když domluvili, oslovil jsem jej, zda odpoví na pár otázek k českému soupeři. Naše konverzace vypadala následovně:
On (bez arogance): „Omlouvám se, ale tohle není oficiální čas na rozhovory.“
Já (překvapeně): „Bylo mi řečeno, že je to mix zóna.“
On (s nádechem sarkasmu): „No tohle určitě není mix zóna, i když sám nevím, co to vlastně je.“
Já (poraženě): „Hm, tak děkuji.“
On: „Je mi líto (rozloučí se s Japonkou a vydává se pomalu k hotelu).
Japonka (myslí to upřímně): „Hodně štěstí.“
A já už raději mlčím. Mucha suerte mu pro páteční duel tentokrát nepřeju.
Pravda, odmítl mě slušnou formou, podobně jako o den později Xabi Alonso, na kterého nezabrala ani tradiční finta, zmínka o Vladimíru Šmicrovi. Jen se zeptal, co dělá, a zda je Milan Baroš v nominaci.
A tak jsem svůj vlastní boj se španělskými hvězdami prohrál 0:3. No, neberu to jako ostudu, mistry světa neporážíte každý den...
Teď jsem zvědavý, jestli fotbalisté dopadnou na hřišti lépe. Nebo to od tichého Iniesty a laskavého Torrese schytají ještě víc?
