Evoluce může prospět, revoluce ne. Na jaře čekejte spíš svěží vítr
Jako po každém neúspěchu se logicky řeší, nakolik by se měl do dalšího cyklu proměnit reprezentační kádr. Část změn si vyžádá klasický vývoj. To znamená, že někteří oznámí konec kariéry v národním týmu, což se stalo v případě Jaroslava Plašila a Davida Lafaty. Rozhodovat se budou Petr Čech, Tomáš Rosický či David Limberský.
Jejich místa zaplní (v případě Čecha a Rosického se nedá říct, že nahradí) méně okoukané tváře, což je přirozená evoluce. Více prostoru si zaslouží hráči jako Jakub Brabec, Jan Baránek, Martin Frýdek či Patrik Schick, pochopitelně pokud to potvrdí výkony v klubech.
Jsou to talentovaní hráči, ale ještě pořád mimo evropský nadprůměr. Samostatnou kapitolou je Václav Černý z Ajaxu. Pokud bude v příští sezoně nastupovat častěji za první tým amsterdamského klubu, může napodobit Turka Emreho Mora. Ale pořád platí, že jeho zápasové vytížení musí narůstat.
Kvalifi kace na mistrovství světa 2018 začíná už 4. září, proto trenéři nebudou mít čas na velké budování a ani na revoluci. Ta většinou při tvoření kádru spíš ublíží, než prospěje.
Co rovněž neprospívá, jsou velká očekávání od talentovaných „mladých pušek“. Zažil to Tomáš Rosický, když na něj v odvetě baráže o MS 2002 spoluhráči i veřejnost naložili roli spasitele. V té době na to ještě pochopitelně nebyl připravený. A nemělo by se to „nakládat“ ani na novější tváře. Na podzim očekávejme spíš svěží vítr než uragán. Na ten současný český fotbal nemá kvalitu a sílu.
