Můj vzor? Každá holka, která závodila. Pak puberta a klíčový druhý zlom
Odmalička jsme byli s bráchou vedeni ke sportu. Pamatuji si, když nás taťka vzal poprvé na brusle na led nebo mamka na běžky a sjezdovky. Hodně se u nás sledoval i sport v televizi, takže to určitě mělo nějaký vliv. Ale že bych se vyloženě upínala k nějakému vzoru?
Kdysi jsem trávila celé léto u babičky a dědy ve Finsku. Tam je atletické národní mistrovství proti Česku delší, trvá čtyři dny. Všechno běží živě v televizi. Takže už tehdy, zhruba 20-22 let zpátky, jsem koukala s babičkou a dědou na šampionát a děda mi řekl, že by bylo jednou hezký takhle koukat i na mě.
V tu chvíli pro mě byla vzorem každá holka, která na tom mistrovství závodila. Nikdy jsem vlastně neměla konkrétní vzor, konkrétní osobu, u které bych si řekla, že bych chtěla být jako ona. V hlavě se mi formovala představa o mně, jako sportovci, kterou jsem tvořila já a nejvíc mé nejbližší okolí.
Samozřejmě, za tu dobu, než jsem dorostla do vrcholového sportovce, mě ovlivnilo pár sportovních příběhů. Takový až úsměvný, někdy z dětství, byl film o krasobruslařce, která chtěla vyhrát, a celý byl o tom, co musela obětovat.
Další chvíle byly lyžařské závody v Novém Městě na Moravě, kam nás naši vozili se dívat a fandit. Potom jsem jezdila na každého Mikuláše závod na běžkách ve škole, a když nebylo hodně sněhu, pořádal se místo toho běžecký závod.
Ve Finsku jsem jedno léto běžela 300 metrů, porazila jsem i kluky. Byly to závody, kde si člověk mohl zkusit všechny disciplíny. Tak nějak jsem měla radost z výhry, ale ještě víc z toho,
