Zaznamenal jsem, jak se v těchto dnech vzpomíná na památné mistrovství Evropy před patnácti lety. Tehdejší generace si to zaslouží. To byli kopáči! Jeden vedle druhýho. Hráli jsme nádhernej fotbal, měli jsme úspěchy. To byla doba, kdy se lidi na reprezentační zápasy strašně těšili a mohli se přetrhnout, aby sehnali lístek na tribunu.
Když se jim to povedlo, viděli kluky, kteří hráli ve špičkových evropských klubech. Skoro jsme vládli žebříčku FIFA. Ježíš, to byly časy… Úplně mě píchlo u žeber. Je to krásný čtení a vzpomínání, bohužel už je to patnáct let.
Teď je všechno jinak.
Přitom si nemyslím, že by to s naším fotbalem bylo tak špatný. On je to mrška sport. Nedá vám nic zadarmo. Někde jsme zaspali. Tenkrát po mistrovství světa 2006, kdy se víceméně tahle generace pomalu loučila a slavná jména byla na odchodu, jsem prohlásil, že nastává doba temna českého fotbalu. Ovšem to jsem nevěřil, že půjde o takhle dlouhé období. Pořád si nemyslím, že jsme z něj venku. Spíš vykukujeme, snažíme se jednu nohu dostat pryč a škrábat se na světlo.
Ve Sportu jsem četl rozhovor se Šmícou a vzpomínky Jendy Kollera, bylo to moc fajn počtení a víte, co mě potěšilo? Jak si kluci věřili, že celé mistrovství vyhrajou a dodnes je žere, že se jim to nakonec nepovedlo. Já vím, není úplně správné srovnávat to s dneškem, ale my budeme rádi, když se na Evropu dostaneme. Chápete tu obrovskou propast mezi generacemi?
Člověku je líto, že jsme takhle klesli. Nedá se nic dělat, brečet nad rozlitým mlékem nemá cenu. Když se dostaneme na EURO 2020, bude to dobré. Kvalifi kaci jsme rozjeli solidně. Z dnešních kluků v nároďáku se může hráčům Nedvědovy éry vyrovnat snad jen Patrik Schick. Při vší úctě k dalším, nikdo nemůže dosáhnout věhlasu Karla Poborského, Tomášů Galáska a Ujfalušiho, Toma Rosického, Milana Baroše, Jendy Kollera nebo Vládi Šmicera.
To jsou dnes takové pojmy! Opravdové legendy. Lidi k nim mají úctu. Váží si jich. Nemám pocit, že za patnáct let budeme třeba o Kubovi Janktovi říkat, to byl tenkrát bombarďák! Nebo i o dalších. Přitom bych si to přál.
Mimochodem, patnáct let jsem se bál Šmíci zeptat na rozhodující gól Řeků v semifinále. A on to teď ve Sportu vysvětlil. Radši míči uhnul, aby si nedal vlastní gól. Přesně to vidím: roh na krátkou tyč, Šmíca u toho… Byl jsem tenkrát u sebe v hospodě a všichni říkali, že to byla branka mýho zeťáka. Tak jsem to radši přešel a Vládi se neptal. Celých patnáct let!
Teď už to mohu říct, měl to hrát. Nic hrozného by se nestalo. Vlasťňák by si nedal. Kdyby balon štrejchnul, možná jsme byli mistři Evropy. Jsou to neuvěřitelný detaily, který rozhodují o těch největších triumfech. Pokud by to Šmíca někam odklidil, všechno mohlo být jinak. Rozhodl se pro první řešení, které se neukázalo být šťastné. Myslím, že mu to nikdo ani náznakem nevyčetl. Nešlo o chybu, spíš o drobnost. Takových rozhodnutí děláte v zápase mraky. Někdy vyjdou, jindy mají ošklivé následky.
Související články
